Vánoce v neúplné rodině

Moje starší dcera letos přijela z dalekého univerzitního města už před vánoci, protože svátky chce trávit se svými novými přáteli. Po třech dnech zase odjela s nůší dárků a cukroví a my s její sestrou zůstaly samy. Je to poprvé, kdy naše malá rodina nebude na svátky pohromadě, takže nevylučuji, že je prožijeme v klidu a míru.

Moje krásná a chytrá starší dcera totiž po mnoho let prožívala pubertu v strašlivé formě emometrosexuálního nepochopeného (a nepochopitelného) intelektuála, což mě stálo mnoho sil a zdraví (určitě znáte tu píseň: Až se vás zeptaj, proč tolik piju…lalala…). Dnes je už dospělá, ale stejně občas v jejím přístupu ke mně probleskne to staré podrážděné: Proč zrovna JÁ mám takovou tupou matku? Dělá tyhle ksichty klidně i o svátcích rodinné pohody a lásky. Takže když za ní zapadly dveře, vypnula jsem troubu, poklidila kuchyň a šla se s tou mladší dívat na Hvězdné války. Jistě, že se mi bude stýskat, ale naliju si svařák a určitě to vydržím…

Zatímco růst poprsí nebo nádoru je věc poměrně pomalá a postupná, nástup puberty u mojí zlaté malé holčičky byl bleskový. Stalo se to jednu jarní sobotu, když jí bylo devět let. Odešla si hrát se sousedovic dcerkou hned po obědě jako normální dítě v tričku s obrázkem Pocahontas a v tepláčkách. Když jsem navečer otevřela dveře, stála tam mrňavá cizí ženská, zmalovaná jako laciná pohraniční prostitutka, v síťovaných punčochách srolovaných kolem kotníků, s natupírovanou hlavou a smrdící drahými parfémy. Nejdřív jsem se hrozně lekla, ale pak jsem podle bačkůrek poznala svou malou holčičku a smála jsem se, že tu máme maškarní! Hodila na mě zhnusený pohled, který jasně říkal: No, kamarádko, se směješ naposled! A taky že ano. První roky dospívání to byla kovaná rebelantka, revolucionářka proti všem zavedeným pravidlům a můj osobní nepřítel číslo jedna. Každé moje slovo bylo okamžitě podrobeno zkoumání, vyhodnoceno jako podlý osobní útok a jako takové obratem použito proti mně. Kde nepomohlo odmlouvání a hádky, nastoupilo naštvané a uražené mlčení s napucanou pusou nebo vzteklý pláč. Hádala se se mnou denně, hádala se se sestrou, nakopla kočku. Oběsila Barbínku. Odmlouvala ve škole. Nemluvila s babičkou. Nadávala vedoucí ve skautu. Trvalo to roky, chodila jsem vysvětlovat její chování třídní učitelce, své matce, vedoucí skautů. Bála jsem se cizích lidí, děsila jsem se úředně vyhlížející pošty. Sehnala jsem jí dětskou psycholožku a té jsem se pak taky bála.

Pak rebelantské stádium skončilo a doma se nám vylíhlo strašně, ale strašně smutné emo. Emo chmuřilo, kudy chodilo. Odmítala jsem ji v tom podporovat, třeba tím, že jsem jí nekoupila černý lak na nehty a černé tekuté linky, kterými by mohla zvýraznit svou melancholii. Emo natruc použilo černý liháč a způsobilo si těžký zánět spojivek, což bylo prima, protože vypadalo několik dní jako uplakané! Rychle se vyfotilo mobilním telefon a snímek zavěsilo na sociální síť vedle tisíců jiných mladých utrápených lidí! Juchuč! Jsem poměrně veselý člověk, takže mě setrvalé bezdůvodné truchlení ubíjelo, ale moje snahy o rozveselení uvrhávaly ubohé malé emo do hlubších a hlubších depresí. Emo vytrvale smutnilo a nikdy, nikdy, nikdy nám neřeklo proč. Plakalo před zrcadlem v koupelně. Plakalo do večeře. Plakalo cestou do školy i ze školy. Sledovalo jen smutné filmy, poslouchalo smutné písně a plakalo a plakalo. Mělo takovou depresi, až jsem začala brát léky z krabičky s výstražným trojúhelníkem a přestalo mi to vadit. Přestala jsem číst časopisy o mladých delikventech, které na šikmou plochu zahnala neláska otců a sobectví matek, přestala jsem se stydět před jejími učiteli, přestala jsem navštěvovat její psychology a zašla jsem s přáteli na pivo.  Nevím, jak emu, ale mně bylo hnedle veseleji.

Dnes je z dcery milá mladá dáma, po které se mi bude o svátcích stýskat, ale moje první vánoce v neúplné rodině nebudou tragické. Na to jsem málo emo.

PS: http://www.marianne.cz/zabava/blogy/mame-doma-emo  Pokud nevíte, co je emo…