Moje matka je korpulentní dáma v letech a většinou ve velkém klobouku a pleteném ponču. Je na světě téměř sedmdesát let, a ačkoliv netrpí Alzheimerovou chorobou ani jiným požárem v kukuřici, některé moderní trendy jí prostě unikají.
Maminka pilně a pečlivě sleduje televizi (aby náhodou neprošvihla nějaký strhující biják s Chuckem Norisem), a tak vídá všechny reklamy na všechny výrobky a produkty, co jich jen naše stanice nabízejí. Většinou jí jdou jedním uchem tam a druhým ven, ale zaujalo ji, že i banku můžete milovat. Bez poplatků, snadné vyřízení, vstřícný přístup… moc se jí líbil ten usměvavý mládenec, který na konci spotu vždy rozplácne otylého vydřiducha zelenou kostkou. Když do té krásné banky vskotačil mýval, moje maminka, oddaná panička maličké čivavičky, byla na lopatkách. Hned další den odešla do své banky, kde zrušila všechny účty, a přešla do banky nové, lepší. Odtud mi volala, že pro otevření nového účtu potřebuje e-mailovou adresu, tak ať jí rychle nějakou nadiktuji.
Asi po týdnu mi přišlo potvrzení o založení nového účtu a veselé přivítání do velké rodiny šťastných klientů. Hodila jsem e-mail do složky MATKA a hned jsem to pustila z hlavy. Večer mi máti volala, ať jí zadám trvalý příkaz, zkontroluju výpis a podívám se, kdy jí ksakru přijde ta karta.
Kam se mám podívat, mami?, jsem zmatená a přemýšlím, jestli jsem nezapomněla na nějaký její příkaz.
No na můj účet, do mojí banky!, matka je konsternována mou neznalostí, z které cítí urážející nezájem o svou osobu.
A jaký máš účet? Ptám se, abych nahnala čas, maně si vybavuji vyprávění o bance s mývalem, telefon držím bradou a oběma rukama se snažím dohledat potvrzovací zprávu, jestli jsou v ní přístupové informace k internetovému bankovnictví. Nejsou.
Řikal ten pán, že ti to pošle na mejl!, končí máti veškeré hovory a zavěšuje, protože končí blok reklam a Chuck jde zase do boje.
Druhý den po práci jdu s matkou do její nové banky a cestou jí vysvětluju, jak zhruba funguje internetové bankovnictví. Zdá se, že ji to drobet uráží, všechny ty vifikundace a ty internety. Vstupujeme do banky a matka se svými závěry neprodleně seznámí bankovního mládence. Je stejně milý jako ten televizní, jen jeho úsměv je náhle o něco strnulejší. Požádám ho, aby mi v přítomnosti majitelky účtu sdělil přihlašovací jméno a heslo k účtu, že si to maminka nepamatuje, protože tomu nepřikládala žádnou váhu. To nejde, k účtu se může přihlásit jen majitel. Požádám ho tedy, aby mě v přítomnosti majitelky účtu zaregistroval jako disponenta. Mládenec se viditelně potí a trochu mu cuká oko, protože ani to nejde, pokud se majitel sám nepřihlásí svými přístupovými údaji a změnu nepovolí. Matka po celou dobu plení misku s cucavými bonbóny a tváří se, že se jí to netýká. Požádám tedy bankovního mládence o radu, co si nyní počít. To nejde, dávat mi rady, protože nejsem jejich klient, kroutí se mladík jako žížala na sluníčku. To matku zaujme, a tak mu sdělí, že za všechno můžou ty internety a že je to tedy pěkně pitomá banka, když sebere chudé důchodkyni peníze a pak jí je nechce dát. Mládenci prochází tik celým tělem a zjevně trpí zauzlením střev, když zaobaleně vysvětluje, že tato banka nepočítá s počítačovým negramotem.
Jako že sem blbá?, zařve na něj matka zblízka. Mládenec si málem čúrne do gatí a v hlavě horečnatě počítá, kolik může dostat za zabití v sebeobraně. Třesou se mu ruce i hlas a jde telefonovat na ústředí. Je jasné, že raději by obsluhoval toho mývala.
Nakonec se to celé nějak vyřeší, já získám všechny možné kódy, takže mohu spravovat matčin účet, ona získá kartu, takže může utrácet důchod, a bankovní mládenec se nás zbaví a může si jít píchnout něco na uklidnění. Ale přesto zde zůstává jedno velké poučení – je nebezpečné věřit reklamám! Moje máti uvěřila, a toho mladíka to málem zabilo…
