Jsou nemoci, které na vás skočí a prostě vás zamordují, třeba cholera. Pak jsou nemoci, které vás pomaloučku uždibují, až vás taky zamordují, ale aspoň máte dost času shromáždit kolem svých kolenou potomky a závětí mezi ně zanést letitý nesvár. Pak jsou nemoci, které vás sice nezamordují, ale když je nachytáte, chvílemi si přejete být v tiché, pohodlné truhličce, typicky zánět dutin. A pak jsou nemoci, co vám v podstatě nic moc neudělají, tedy především podle mínění bližních, kteří na vás koukají jako na padavku a místo lítosti a empatie vám nabízejí pohrdání a výsměch.
O rýmičce, která je snad nejznámější z této poslední kategorie, už jsem jednou psala, tak se nebudu opakovat. Snad jen dodám, že rýmu nejčastěji chytíte první den týdenní dovolené, když slíbíte dětem návštěvu bazénu nebo když máte domluvený kulečník s kamarádkami. Ale existuje ještě jedna strašlivá bezvýznamná choroba – pupínek.
Nemám na mysli pupínek druhotný, který vzniká při neštovicích, při popáleninách, při poleptání kyselinou nebo působením méně známých tropických parazitů, to totiž snáším celkem stoicky jako všechno, co lze lidským rozumem obsáhnout. Jasně – ďabnul mě komár, tudíž mám boreliózu a pořádný pupínek. Nebo spálová angína – spousta pupínků. Trpělivost, jak přišly, tak odejdou. To, co mě deptá, je onen pupínek zdánlivě bezdůvodný, ve skutečnosti však zlovolný, zlomyslný, zlolajný.
Pupínek se mi udělá vždycky, když se někam chystám a chci být co nejkrásnější. Třeba minulý pátek – měla jsem narozeniny a chtěla jsem je oslavit. Čekala mě celovíkendová oslava s přáteli, hospoda, divadlo, bar a kdo ví, co se všechno může stát.... lalala, těšila jsem se jako děcko.
Zárodek pupínku byl poprvé zpozorován v pátek ráno. Vyzývavě na mě hleděl z mé tváře v zrcadle. Vyklubal se na tom malém parkovišťátku mezi tváří a bradou, aby byl dobře vidět z profilu i z ánfasu. Ač poučena pubertou a mnoha dermatology, okamžitě jsem na něj zaútočila špinavýma rukama a rozrýpala jsem ho do ošklivé krvavé rány. V práci jsem si ho osm hodin žmoulala, škrábala a občas plačky prohlížela v zrcadle na záchodě. Pupínek mou péčí zbobtnal a zmohutněl a rýpance kolem se pokryly strupem. Po příchodu domů jsem pupínek operovala jehlou, pinzetou a několika ďoubátky z manikúry, co nevím, k čemu přesně jsou. Večer už mi krvácela většina tváře, měla jsem příšernou depresi a byl nejvyšší čas chystat se do světa. Překryla jsem pupínek podkladovou bází, mejkapem a pudrem, takže vypadal jako model zasněžené horské krajiny. Začmárala jsem to černou tužkou na obočí, že jako znamínko krásy. Znamínko krásy větší než pětikoruna? Zase jsem to celé odlíčila, dala si panáka a cigáro. Znovu jsem se zmalovala jak bitevní loď, použila jsem všechno mimo autolaku a barvy na plech, a po pohledu do zrcadla jsem zjistila, že tudy cesta nevede. A tak jsem vytáhla ze šatny svou obří pušapku a tričko s obrovským výstřihem a ejhle, za celý večer se na můj pupínek nikdo ani nepodíval.
PS: Jde to i s oparem.
