Včera v noci o půlnoci mě ze spánku vytrhlo hlasité vzlykání z dětského pokoje. No on už to vlastně není dětský pokoj, protože moje mladší dcerka, která v něm žije, je právně dospělá, ale to nic nemění na tom, že když zaslechnu noční pláč, má pupeční šňůra sebou škube a mateřské srdce se svírá.
Vzhledem k tomu, že jsem prožila dlouhou a bouřnou pubertu starší dcery, která propadla kouzlu emokultury a plakala tak často, že by se jí na brýle hodil stěrač, aniž by vyjevila důvod truchlení, nepřekvapilo mě, že slyším žalostné štkaní, jen jsem zadoufala, že má nějaký reálný důvod. Je zvláštní, že pokud vaše dítko uprostřed noci pláče, protože má zánět pobřišnice, tak ho litujete a snažíte se mu pomoci. Pokud pláče, protože život je tak zlý, tak krutý, máte silnou touhu ho nakopnout, prskavě na něj šeptem křičíte, někdy mu dokonce sevřete útlá ramínka a třesete s ním a celkově jste dost zlí a krutí.
Vyhrabala jsem se zpod teplé peřiny a obrněna proti zánětům, depkám a nočním můrám, šla jsem zjistit, proč se plod života mého trápí. Plod se netrápil a mě nevzbudily vzlyky, ale chichotání. Plod potmě dělal laserovým ukazovátkem myšku a kočka se mohla zbláznit. Lítala (kočka) po stěnách, po policích a chvílemi i po stropě. Na můj dotaz, co to dělají, mi odpověděla (dcera), že mě nechtěla budit tím, že by si četla při lampičce, tak si potmě tiše hraje s mindou. Sebrala jsem jim ukazovátko, obě je sprdla a šla jsem zpět do své postele.
A už jsem nemohla usnout. Ležela jsem ve tmě a přemýšlela o nespavosti. Někde jsem četla, že je to příznak klimakteria a že staří lidé už tolik spát nepotřebují. Já myslím že proto, že už se to naučili.
Když je dítě malé, spí vlastně pořád (s výjimkou mých dětí, ale to byla opravdu příšerná skříťata). Taky mladí lidé by nejraději prospali celý den, ale život je začne učit nespavosti. Nejdříve je přinutí vstávat do školy, pak ponocovat u počítače nebo v kině s první láskou, později se mladý člověk pocvičí v bdění nad skripty nebo v peří s první, druhou či dalšími láskami. Naučí se nespat v restauraci s partou přátel, bděle pořvávat u táboráku a vodit se nocí s očima ve hvězdách. Myslím, že zde je proces ještě vratný, ovšem když přijde zodpovědné zaměstnání a posléze rodičovství, nespaní zcela ovládne život člověka a zaryje se mu hluboko do struktur osobnosti. Učíte se nespat prakticky denně. Jen co usnete, budí vás naléhavý telefon z práce, pleskání zvratků o dětskou postýlku, budí vás hlodavý strach, proč není vaše pubertální dcera ještě o půlnoci doma, budí vás představa výpovědi ze zaměstnání. Budí vás úplně opilý kamarád, který se rozvádí a nemá kde hlavu složit. Budí vás představa ročního vyúčtování plynu, pak to přijde a vás budí zima, protože vypnete topení. Budí vás soused, který něco opravuje kladivem. Budí vás sojka, která si udělala hnízdo na vaší zahradě a učí mladé zdravit svítání indiánským pokřikem. Budí vás to praštěné emo, protože si pouští ve dvě ráno smutnou písničku, budí vás kočka, protože ta druhá káča zapomněla zavřít víko piána a kočka ve dvě ráno skáče po klávesách. Prostě vás tak dlouho budí, až se naučíte nespat, jen ležet v posteli číst si nebo přemýšlet, že už jste vlastně staří.
