Pokud se vám zdálo, že jsem se nadlouho odmlčela, tak to se vám nezdálo. Zlomila jsem si totiž končetinu a upoutala se tak do dlouhé pracovní neschopnosti a celkové nemožnosti. Bolelo mě i koukat, natož datlovat po klávesnici.
Když si uprostřed činného života náhle způsobíte úraz, je to jak když jedete na dovolenou a omylem nastoupíte do špatného letadla. Zničehonic bez varování se ocitnete v cizí zemi, nikoho neznáte, nikomu nerozumíte, nevíte, jak a kdy se dostanete domů, a nemáte svůj kufr.
Před lety mě jeden psychoterapeut učil, že všechno má své dobré stránky, dokonce i ty nejhorší životní opruzy, jen je potřeba je aktivně vyhledávat. Možná se to zdá scestné, ale i probíhající životní katastrofu příjemně odlehčí pátrání po drobných pozitivech.
Ačkoliv bolest byla ošklivá, nemocnice smutná a rehabilitace chvílemi příšerná, poctivě jsem ta drobná pozitiva vyhledávala a řadila si je jako vojáky na přehlídce. A tady jsou aspoň některá z nich:
- Všichni lékaři a většina sestřiček mi opakovali, že mám štěstí, že jsem štíhlá. Jedna lékařka dokonce tvrdila, že mám hezkou atletickou postavu! Hrozně mě mrzelo, že to neslyší moje domácí zrcadlo, které mi denně tvrdí opak. Jediný, kdo se o tom nezmínil, byl ten zřízeneček velikosti a tvaru teploměru, který mě měl přenést z jezdící postele na operační stůl…
- Když mi řekli, že mi zlomeninu sdrátují, těšila jsem se, že budu plná matiček, šroubků a táhel jako budík, a trávila jsem hezké chvíle představami, jak mě v budoucnu na letišti šacuje švarný celník, já dělám vyjevenou a pak povím: Jejda, to určitě ty šrouby! Vraťte mi kalhoty…
- Dávali mi spoustu injekcí, po kterých jsem měla parádní živé sny. Třeba ten o švarném celníkovi, co vypadal nemlich jako Harison Ford.
- Nepřibírám, ta titanová tyč je prostě těžká.
- Členové širší rodiny a přátelé mě často v nemocnici a později i doma navštěvovali a dostala jsem hodně chlebíčků se šunkou a malých čokoládiček (proto je ta tyč tak těžká).
- Zjistila jsem, že bych mohla dělat poradkyni mladým mužům, protože si umím rozepnout podprsenku jednou rukou. Možná bych o tom mohla napsat nějakou poradenskou studii a vydělat majlant.
- Když jsem se začala hojit a srůstat, konečně jsem si zase mohla lehnout na bok nebo na břicho, pokrčit se nebo natáhnout a usínat smotaná do klubíčka. Připadám si jako mladičká nevěsta – každou noc objevuji nějakou novou polohu.
- Ptala jsem se, jestli budu mít tu trubku a šroubky už navždycky, a oni řekli, že to u mladých lidí vyndávají, takže mě čeká asi za rok reoperace. Hurá! Juchuč!
PS: K té teorii drobných pozitiv blíže http://www.marianne.cz/zabava/blogy/bydlime-u-stavby.
