Když si jako já pěkně chlapácky zlomíte pažní kost, takže se nemůžete ani podrbat na nose, sesypou se na vás doktoři a provádějí s vámi parádní doktorské kousky, snímkují vás včetně krevního obrazu, vytvoří vám skalpelem a malým vrtáčkem na těle otvory, svítí si do nich baterčičkou, nastrkají do nich dráty a pak je zase zašijí modrým vlascem, nechávají vám měřit teplotu, tlak a rosný bod, pořád vás pozorují a celou dobu vám píchají injekce, takže se vám to líbí a blaženě se chichotáte.
Pak vás propustí domů, kde se učíte držet lžíci v té zbylé ruce, čistit si zuby obráceně a hlavně se opatrně vyhýbáte citovým projevům svých dětí, které vás tak litují, že si vám v rámci objímání a pusinkování na zlomeninu aspoň dvakrát denně kleknou. Zjistíte, že ta pitomá kočka vždycky leží mezi dveřmi, když potřebujete v noci projít na záchod, a udiveně protahuje hřbet, když bez sebe hrůzou a bolestí pištíte a máváte rukama a bojíte se, že padnete a zlomíte si pro změnu nohu. Také zjistíte, že jednou rukou prostě větračku nezavřete a kolem druhé ráno pozorujete, jak vám déšť vesele utíká po okně na parapet, pak na podlahu a pak mezerou mezi parketami zřejmě k sousedům. Znovu se učíte oblékat a obouvat a slévat špagety jednoruč. Doktoři si vás zvou na kontroly a chválí vás, že jste šikulka a krásně se hojíte a brzo budete jako rybka.
A opravdu – do rybky sice máte daleko, ale každý den to bolí o trošku míň, dosáhnete o trošku dál, pak vám vytahají stehy a taky už dokážete nakopnout kočku, aniž byste riskovali ztrátu rovnováhy. Prostě se uzdravujete.
Tehdy se doktoři zaleknou, že se naprosto amatérsky a neodpovědně zahojíte bez ohledu na jejich dobrozdání, čímž oni přijdou o báječného pacienta, kterému ještě zdaleka neprovedli všechna plánovaná vyšetření. A tak si vymysleli rehabilitační oddělení!
Rehabilitační sestřičky jsou moc milé a trápí je, že vám musí působit bolest, aspoň to pořád říkají, ale nějak jim to nevěřím. Moje sestřička je usměvavá blondýnka, je maličká a miloučká, ale když mi říká, že teď to asi trochu zabolí, v očích jí sedí ďábel.
Po první rehabilitaci jsem měla pocit, že mi mou ubohou ručičku utrhla, oběhla s ní nemocnici a pak mi ji halabala přiheftla zpátky k pahýlu sešívačkou. Pořád mě nutí dělat ramenem a loktem pohyby, které nejsou u lidského druhu možné ani se zdravou končetinou. Když odmítám, popadne mě za zápěstí a mává se mnou. Také mi vysvětlila, že aplikace měkkých technik na moje jizvy a modřiny neznamená, že mě bude hladit, drbat a jemně masírovat. Měkké techniky jsou prostě cokoliv, co se provádí na měkké tkáni. Podle této doktorské logiky je kopanec do břicha také měkká technika…
Další rehabilitace byly o trochu lepší, protože už jsem byla připravená, ale stejně po nich kňučím jako spráskaný psíček, dojatě vzpomínám na injekce a musím si jít domů lehnout. Sestřička mě i nadále štípe do měkkých tkání a tahá mě a kroutí mi zlomeninou, až mi šroubky rachtají, ale já jsem statečná a nedám se a pláču až v parku před nemocnicí.
Včera jsem si po hodině mučení nemohla ani zapnout poklopec, jak se mi třásla i ta zdravá ruka, takže jsem si musela na chodbě nemocnice na chvilku sednout a počkat, až přejde nejhorší bolest. A jak tak pofňukávám, na zdi přímo proti mně vidím vyvěšený ceník! Tři stovky za kroucení zlomeninou proti směru hodinových ručiček! Třistapade za tahání, až vám vyhrknou slzy a teče z nosu! Pětibába za měkké techniky!!! Takže příště, až bude bolest vrcholit, prostě si budu v duchu vypočítávat, kolik jsem vlastně tou zlomeninou ušetřila…
