Mám práci. Tedy kromě svého zaměstnání, povinností vůči dceři na vysoké škole (poslat prachy a balík se zimní bundou), vůči té mladší doma (uvařit) a kočce (nakrmit a drbat) a těch dalších běžných crcání kolem domácnosti mám ještě hezkou, zajímavou a vlastně docela tvůrčí práci. Je to něco mezi psaním, redigováním, korekturami a ilustracemi. Baví mě to a občas to i trochu přidá do stále napjatého domácího rozpočtu. Jediným problémem je dokopat se k tomu…
Včera jsem se celý den chystala, že se do toho večer pustím. Přečetla jsem si několik článků o motivaci, automotivaci, sugesci a o silných ženách. V zaměstnání jsem hodně mluvila o svých literárních ambicích, takže kolegyně si musely myslet, že pořádám své sebrané spisy, abych byla připravená na tu nobelovku. Po příchodu ze zaměstnání jsem si chvilku zdřimla, abych osvěžila mozek, pak jsem nakrmila a podrbala kočku i dceru, sobě udělala lehkou večeři a silnou kávu a oblečená do pohodlného oblečení jsem usedla k psacímu stolu. Otevřela jsem si Nový dokument, na síti našla spoustu zdrojů, pustila překladač, vedle položila slovník cizích slov. Pak jsem si cvičně zahrála pár koleček mahjongu, abych naladila myšlenky. Celkem to moc nepomohlo, inu uvařila jsem konvičku čaje a pustila si televizi, abych měla kulisu k svému dílu. Zatímco jsem klikala na kostičky, shlédla jsem dohromady pět různých sitkomů, dokument o letcích z první světové války, nějakou asijskou střílečku a skákačku a po půlnoci ještě jeden dokument o rudé Číně. Mezitím jsem vykouřila krabičku cigaret a vyžrala lednici včetně kelímku hořčice a košťálu z květáku. Do postele jsem šla smutná, nadmutá a znechucená sama sebou.
Nemůžu říci, že by mě tahle moje hnusná vlastnost nějak překvapila, protože o ní vím už dlouho. Mnohokrát jsem si napustila kyblík s mydlinkami, přinesla hadry a židli k špinavému oknu a pak hodinku telefonovala s kamarádkami, jestli mají také takovou depresi z jarního úklidu. Hromadu fuseklí na zašití jsem dokázala ignorovat tak dlouho, až z nich děti vyrostly a já je mohla stále děravé zahodit. Roky si slibuju, že se naučím opravdovsky anglicky, nejen helou, sex a pár úlomků z písničkových textů, ale dodnes skutek utek. I v zaměstnání dokážu některé nepříjemné činnosti odkládat a odkládat a doufat, že je třeba udělá někdo jiný nebo že naše škola vyhoří a bude klid. Tak proč mi to pořád tak vadí? Proč si prostě neřeknu: oukej, seš líná a občas trochu neschopná, ale jinak to jde, mám tě ráda, takže pohoda?
Když jsem včera, vlastně už dneska, přejedená, překouřená a strašně smutná sama ze sebe ležela potmě v posteli a nemohla usnout, došlo mi, v čem je chyba. Kdybych byla prostě líná, tak bych se s tím smířila. Lenost je vlastnost vrozená, a když to ze mě nevytřískali rodiče, já to už nevytrhnu. Ale já se neflákám a nelempluju, já prokrastinuju a prokrastinace je diagnóza, takže jsem nemocná, moc nemocná a z toho je mi smutno.
