Skutečný příběh: Byl nebyl jednou jeden malý chlapeček a ten každé ráno vstával do školky. A když se jednou pracně soukal do punčocháčků, jeho maminka vesele zavolala: Podívej, Péťo, venku je sníh! Utíkal k oknu, v hlavě představu obrázku ze Slabikáře - závěje, sáňky, veselý pejsek, sněhulák. Za oknem byla jejich stará zahrádka, na ní šedozelená uválená tráva vykukující zpod bílé nadílky. A chlapeček zoufale kviknul:Koprovka…a poblil si ty punčocháčky.
Já mám koprovku ráda, ale dnes při prvním pohledu z okna jsem přesně věděla, jak bylo malému Péťovi. Když jsem odhrnula závěs a pohlédla na naši ocukrovanou zahrádku, chtělo se mi plakat. Když jsem se vykolébala z domovních dveří a na boty se mi nalepily hroudy rozblemcaného mokrého sněhu, chtělo se mi plakat i blinkat. A když jsem se do práce plazila cestičkou přes park, nohy se mi rozjížděly všemi směry, můj dlouhý tlustý kabát se sytil vlhkostí a těžknul a malinké ledové krupičky hnané větrem mi na rohu provedly bleskový peeling obličeje, chtělo se mi válet se po zemi a ječet: Zase! Zase! Proč? Proč? Proč?
Někteří lidé, kteří mě dost neznají, mi říkají, že nemám ráda sníh, protože jsem obtloustlá líná buchta, co nelyžuje a nepodniká ani jiné zimní sporty. Že kdybych si koupila lyže, boby nebo snowboard a pokořila s nimi pár svahů, oblíbila bych si zimu a zamilovala bych si ji tak, že bych celé léto voskovala skluznice a za zpěvu koled si žehlila oteplováky. Z hloubi svého srdce odpovídám, že mě nezrodila matka v bolestech, abych se válela v mokrém sněhu a riskovala bílé tělo v závějích. Nevidím žádné potěšení v pohybu, při kterém se zazipujete do těsného oblečení, na nohy si přivážete naostřená prkna, do rukou vezmete píchavé hůlky a vřítíte se do úzkého hrbolatého lesního průseku plného osob, kterým zjevně vyhasl pud sebezáchovy. O sáňkařských a bobových drahách ani nemluvím, dost o nich mluví černé kroniky…
Nenávidím tohle roční období. Nenávidím nutnost každé ráno se nadívat do hromady oblečení (po Vánocích vždy nějak menšího než vloni), nenávidím čepice přes uši, v kterých vypadám jako rozpačitý kokršpaněl, nenávidím, když mi mokrá rukavice umáčí cigaretu, nenávidím obří boty, které po příchodu domů vypustí půl vagónu bláta na čistě vytřenou podlahu, nenávidím ty malé sněhové bambulky přimrzlé na konci nohavic.
Nenávidím setrvalou tmu a zimu, která člověka vhání dovnitř, do špatně vyvětraných bytů k obrazovkám plným reprízovaných humoristických pořadů a dokumentů o globálním oteplování. Také si všimněte, že v zimním období stoupá spotřeba alkoholu, což spolu s nudou dlouhých zimních večerů může zahrát opravdu divokou písničku – zrovna dnes jsem četla o dvou mužích v Rusku (a tam je NĚJAKÁ zima!), kteří si v restauraci krátili lednový večer hrou v páku tak náruživě, až si navzájem uřezali uši…
Zima je ošklivé a nebezpečné období a já jí čelím rozestlaným gaučem, velkými hrnky čaje s rumem a tlustými romány. Jen tak si udržím víru, že zase vykvetou fiale, přiletí máj a pivnice otevřou zahrádky.
