Dnes jsem cestou z práce v teplém jarním sluníčku na jedné zahrádce viděla oteplákovanou paní přerývající kompost. Ten pohled ve mně okamžitě vzbudil ohromnou chuť na čerstvou mlaďoučkou cuketku ochucenou česnekem a bylinkami a ogrilovanou nad živým ohněm.
Cuketa je pro nás zvláštní jídlo, trochu okurka a trochu dýně, které už si roky pracně hledá místo na českém jídelníčku. Vztah našince k cuketě bývá většinou absolutně vyhraněný – buď ano, nebo ne. Buď jedlík cuketu uznává a požívá, nebo jí upírá místo na zeměkouli, v zahrádkách, na kompostu a zvláště pak na talíři.
Ti, kteří ji nejedí, ji prostě nejedí. Co na tom, že ji nikdy neochutnali (natož aby jí po první neslavné ochutnávačce dali druhou šanci), vědí už od pohledu, že je hnusná, mazlavá a debilní. Pokud je jim zákeřnou matkou či manželkou podstrčena na talíř, ukrytá pod vrstvou mletého masa nebo převlečená za jiné jídlo, a oni ji omylem snědí, jsou velmi pobouřeni a velmi agresivně zaútočí na pachatelku (zvláště když před vyzrazením původu krmě přiznali, že jim chutnalo…).
Ovšem i mezi těmi, kteří mají tuto zeleninu v oblibě, jsou rozdíly. Na nejnižším stupni poživačů cukety stojí ti, kteří vytvářejí cosi, co bych pracovně označila jako médium neboli cuketové bláto. Vzniká to rozvařením oloupané pokrájené cukety na kašovitou hmotu, v níž sem tam plave cucek. Tato hmota se ochutí na slano/sladko/česnekovo/sójovkou nebo jinak a přidá se jako vycpávka do jiného jídla. Většinou se to přimíchá do brambor, těstovin, sójového masa, kuřecích kousků a následně se to zapéká hojně zasypané levným strouhaným sýrem a na talíři přizdobí kečupem. Vypadá to jako eklhaft a je to eklhaft a největší nepřítel cukety a měl by na to pamatovat trestní zákoník (napadení potenciálně smrtící zbraní).
Další použití cukety je coby protéza čili náhrada, tedy jedlá hmota zastupující jinou, finančně, klimaticky či geograficky právě nedostupnou poživatinu. Typické je cuketové zelí, cuketová buchta, cuketový bramborák a podobně. Tento způsob zpracování je příznivý pro lakomce, kteří dostali od strýce z venkova obří cuketu a nechtějí ji vyhodit, ačkoliv nemají nejmenší představu, co s ní. Takže, trochu to vypadá jako zelená obří brambora, tak to přistrouhám do bramboráku. A vida – dá se to! Nebo – trochu to vypadá jako zelené obří jablko, tak to přistrouhám do buchty, a ta je potom taková vláčná a nedrobí se tolik, ačkoliv jsem do ní dal jen jedno vejce! Juchuč! Nebo extrém – trochu to vypadá jako zelené obří prase, tak to obalím a udělám z toho řízky! Problém těchto jídel je především v nenaplněných očekáváních. Zatímco lakotný kuchař dostal svou odměnu (úsporu brambor/zelí/krkovice a zpracování darované zeleniny jako bonus), strávník, ať již člen rodiny nebo host, kterému byly avizovány řízky nebo štrůdl a připravil si na tyto pokrmy chuťové pohárky, se cítí zaskočen, podveden a zklamán. Tudíž i tento způsob užití cukety v kuchyni není její nejlepší propagací, pokud kuchař nepozve stejné skrblíky a před jídlem jim nepodá fundovaný rozbor úspor včetně grafů a promítání barevných diapozitivů svých bankovních výpisů. Pokud tito kuchaři narazí v prodejnách zeleniny na mladé dovozové cukety a přečtou si jejich cenu, často ztrácejí řeč a někdy i vědomí, při představě, že vlastně vyrobili mazlavý bramborák kilo za 200.
Nejlepší způsob zpracování cukety je ten pravý a původní. Tak jako si málokdo troufá učit Maďary dělat klobásy nebo Skoty vařit hagis, pokud chcete přijít cuketám na chuť, pokud si na nich chcete pochutnat, začtěte se do receptů jejích letitých uživatelů, kuchařek a kuchařů ve Středomoří. Pak si kupte dobrá rajčata a olivový olej a dejte se do toho. A hlavně nedbejte na rady škudlivých strýčků a tetiček, co místo čedaru používají jogurt a místo vepřové panenky pastiňák.
