Jasná odpověď – dvě kočky. Moje maminka se stěhuje a proto nám bez jakékoliv snahy či naléhání z naší strany velkoryse nacpala jednoho ze svých mazlíčků, černobílého kocourka. Měl sice jméno, které mu stárnoucí maminka dala, ale to jsme s dcerami zavrhly jako nedůstojné savce a dohodly se, že mu prostě budeme říkat Kocour.
Maminka nám přísahala, že Kocour je čistotný a velmi, velmi mazlivý, přesto jsme dlouho váhaly ho přichýlit, protože naše kočka Kočka je přesvědčená, že je malý chlupatý (nicméně velmi krásný) člověk a ve svém životě nikdy žádného příslušníka kočičího národa neviděla, tudíž jsme měly obavu, jak zareaguje.
Kocoura jsem přinesla v kočičí bedničce v neděli před obědem. Protože je naše kočka vítací typ, čekala na mě natěšeně na lavičce v předsíni. Při spatření přepravky a jejího obsahu překvapením vyjekla a rázem se naježila jako odkvetlá pampeliška. Kocour zatím seděl v nejzazším koutku krabice a markýroval neviditelného. Otevřela jsem mu vrátka a nechala volný průchod jejich seznamování. Kocour se přitiskl k zadní stěně škatule, až měl předozadní rozměr kluka z plakátu. Kočka syčela jak prasklý parovod a zacouvala pod stůl. Tato fáze trvala asi osm hodin. Pak Kocour náhle a bez varování vyrazil z bedničky a zmizel pod židlí v temném koutě šatny. Kočka, konsternována jeho rychlostí si šla sednout na druhý konec bytu, nafukovala se jak ryba fugu, předváděla padesát odstínů zhnusení a ostentativně s námi nemluvila.
Druhou fázi sbližování zahájili asi v půl druhé ráno. Vzbudilo mě, jak nervózně přebíhají po bytě a kdykoliv se potkají, Kočka zasyčí a Kocour zahouká. Nejdřív mi to přišlo legrační, protože mě napadlo, že jeho máma byla sova. Po hodině jsem věřila, že jeho matka byla zaoceánský parník a toužila jsem po zlatých němých rybičkách. Dvakrát jsem je netrefila polštářem, tak jsem jim alespoň hutně nadávala. Syčeli a houkali až do budíku, pak se stydlivě uklidili každý na své místo.
Druhý den to vypadalo, že si přece jen podají pac a budou kamarádi. Kočka syčela míň a Kocour přestal houkat, dokonce večer po plných miskách chvíli poseděli v jedné místnosti a pouze na sebe znechuceně hleděli.
Další den přišel veterinář, Kocoura uspal a zbavil jeho mužné ozdoby. Bezvládný Kocour ležel v měkce vystlané bedničce jako v malé rakvičce, Kočka se nemohla nabažit pohledu na něj a z očí jí zářilo: Jo na todle ste ho chtěly... tak to jó... ste mohly říct, bych vám pomohla.
Další dva dny jsme Kocoura spatřily, jen když jsme ulehly na břicho a svítily si baterkou pod postel. Dvakrát jsem nevydržela, nasoukala se do prachu, chlupů a špinavých dceřiných ponožek a hmatem se přesvědčila, že ještě žije. Kupodivu mě nedrápl, což ještě prohloubilo můj pocit viny. Připadala jsem si jako masový vrah a trapič zvířat a smetákem jsem mu pod čumák strkala kočičí pochoutky.
Třetí den ráno Kocour seděl v kuchyni a dožadoval se stravy. Kočka, stále ještě rozrušená, ho celého očichávala a zároveň snažila se zhltat obě misky křupek. Kocour ji gentlemansky nechal přebíhat od jedné k druhé a distingovaně dojedl zbytky. Pak se spolu šli koukat z okna. Tak myslím, že nejhorší máme za sebou...
