Jsem alergická na větu: Na to jsem alergická. Jakmile ji zaslechnu z úst svých dcerušek, orosím se, začnu se dusit, stoupne mi tlak a mám silnou nemateřskou touhu házet uvařené jídlo do záchodu a drsně při tom klít. Většinou zvítězí mé lakomé já, takže jídlo plné alergenů nevyhodím, ale sním, a pak si pláču na špeky. Pokud jako já máte dvě děti, obě alergické, ovšem každé na něco jiného, máte dost přesnou představu, jak složitý může život matky být.
Když byly dcerušky malé, projevila se u nich sem tam nějaká drobná reakce, občas jim ksichtíky trochu opuchly, někdy jim teklo z nosu a drbaly se. Promazávala jsem je vším možným, vyhodila jsem z jejich pokoje kočku, koberce a pokojové kytky, a když bylo nejhůř, napsal pan doktor prášky. V zimě se situace vždycky zlepšila a místo hnusné vodové senné rýmy měly jen tu poctivou, školkovou, hustě usmrkanou. S věkem ovšem jejich alergie mohutněly a rostly do obřích rozměrů a dodnes, ač léčeny, stále košatí.
Má starší dcera je alergická na pyly, peří, vlnu, většinu chlupatých zvířat, mrkev, cibuli, banány, většinu ovoce, všechny druhy ořechů, rajčata, okurky a ještě asi milion věcí. Mladší to má obdobně, sice může banány a mrkev, ale o to citlivější je na různé krémy a mastičky a na silonové prádlo. Léky se staly pravidelnou součástí jejich životů, různé tablety, kapky do nosu i do očí, zjara a v létě injekce. Není týden, aby mi vítězoslavně nehlásily nějakou novou zapovězenou potravinu.
Nemáme už záclony ani koberce, andulky ani kvetoucí kytky, umělé prádlo ani babičkovské duchny. Všechny kosmetické, prací a mycí prostředky nejprve v malém testujeme na té mladší, ona totiž reaguje skutečně svižně; třeba luxusní a velmi drahé pleťové masce PRO DOBROU NÁLADU trvalo jen půl minuty, než z mé hezké holčičky udělala opuchlého havajského domovníka. Nutno říct, že to nikomu dobrou náladu nezpůsobilo. Starší sestra se sice posmívala, ale jen do chvíle, kdy si vzpomněla, že na svém maturitním plese byla oteklá jako Bibendum a že k přijímačkám na VŠ se dostavila s takovým ekzémem v obličeji, že vypadala jako malomocná, nikdo vedle ní nechtěl sedět a tak nemohla opisovat.
Samostatnou kapitolou v knize utrpení jsou pro nás vánoce a vánoční cukroví. Ty spousty ořechů, medu, čokolády, exotického ovoce. Mnoho let děti plakaly, že nic z toho nemohou, pojídaly tajně cukroví od spolužáků a pak puchly a dusily se. Vánoce pro nás nebyly dárky a pohoda, ale vyhrocené situace, kdy rty otékají, průdušnice se úží, oči slzí a ekzém bobtná. A nakonec jsme se s tím naučily žít. Místo cukroví nabízíme kostkový cukr. Na Vánoce jíme řízky, místo exotického ovoce pijeme pivo a nadáváme všem televizním programům, které nějak, jakkoliv, propagují vánoční svátky.
Když se přiblíží jaro a zaútočí pyly, zavřeme doma okna a zatáhneme závěsy, přidáme k večerní dávce prášků hrstičku i ráno a u dětského lékaře objednáme vakcíny. Jíme řízky, místo čerstvého tuzemského ovoce pijeme pivo a nadáváme na sluníčko a přírodu.
Ovšem co až jednou jedna z nich oteklými rtíky pronese: Jsem alergická na řízky a pivo?
