Duch Lojza.

Duch Lojza.

Dlouhá léta jsem nevěřil, že duchové existují, až mě přesvědčil Lojza. Lojza byl duch ve svých projevech nenápadný, ale vytrvalý. Dlouhá léta se nijak neprojevoval. V chalupě, kterou můj otec koupil v roce 1948 v pohraničí po odsunu Němců za babku, jsme se rekreovali celkem pokojně. Můj otec, matka, sestra, dvouletý já a nikým nepozorovaný Lojza. Prožíval jsem tam tu šťastnější část svého dětství i puberty. Vozil jsem tam i svoje první holky. Lojza nezasahoval, a jestli se projevoval, nikdo si toho nevšiml. Pak jsem tam léta nebyl. Když jsem se vrátil, rozhodl jsem se chalupu důkladně opravit a zušlechtit. To se asi Lojzovi nelíbilo. Nejdříve začal v kuchyni mlátit víčkem od slánky, pak, jak se práce zintenzivňovaly, začal v noci běhat po schodech, vrzat a různě bouchat. V tu dobu mu můj zahradník, který v chalupě přes týden přespával, dal jméno Lojza. Lojza práce sabotoval i přemisťováním a schováváním různých předmětů. Po dokončení prací Lojza svůj projev zkultivoval a soustředil se hlavně na zapínání televize okolo třetí ráno. V té době zpřístupnil místní obecní úřad přepsanou kroniku naší vesnice sahající do dost hluboké minulosti. Půjčili jsme si jí a o víkendu se pustili do čtení. Chalupa byla asi z roku 1741, ale její nejzajímavější obyvatel byl ten poslední, švec Loizel. Podobnost jména s Lojzou nemohla být náhodná. To se nám i potvrdilo, po jeho odhalení Lojza zmizel, nebo se zase stáhl do ústraní. Každopádně se přestal projevovat.