Tohle je pravá poslednina, tak jak byly zamýšleny. Psaná seniorem, o seniorech, pro seniory. Mladší generace prominou.
Dědci ze školky
Vystoupil jsem z elektriky
drobně prší, obleva
sto metrů a zahnu doprava
dalších pár metrů do hospody
xxx
Otevřu dveře, dýchlo na mě teplo
už sedí u stolu, trochu víc sešlý
tedy víc, než byl naposledy
jak je to vlastně dlouho?
xxx
Naše setkání jsou řidší
a to naše klábosení
je jen opakování a omílání
bylo to jinak, když jsme byli mladší
xxx
Známe se od mateřské školky
v čáře jsme vydělali první prachy
pro obdiv hráli šachy
v osmičce osahávali holky
xxx
Po škole jsme se dál vídali
otravovali místní krásky
prožili první lásky
kdejakou putyku prolezli
xxx
Pak jsme se neviděli
dlouhých třicet pět let
za tu dobu se změnil náš svět
a přes to jsme si zase rozuměli
xxx
Stará místa navštívili
probrali dřívější přátele
ty živé i mrtvé
na krásné časy mládí vzpomínali
xxx
Kamarád měl příhodu
tak místo na orosenou sklenici
jsem za ním jezdil na rehabilitaci
tam jsme nadávali na tu blbou náhodu
xxx
Nastala změna, žádné procházky,
pěkně autem do zahradní v létě
o chodítku do kamenné v zimě,
na posezení do hospody
xxx
Pak upadl a krček si zlomil
a znovu, místo abychom navštívili hospodu
jsem za ním jel do rehabilitačního ústavu
hodně se snažil, aby alespoň trochu chodil
xxx
Dopili jsme pivo a zaplatili útratu
pomohl jsem mu na vozík nasednout
nasadit čepici bundu obléknout
já zamířil domů on do pečovatelského ústavu
xxx
Když jsme se loučili, řekl: „Musíme si zavolat.“
chtěl se domluvit, kdy se zase sejdeme
ujistil jsem ho, žese opět uvidíme
jen ten skeptik ve mně říkal: „Možná, snad.“
xxx
Kdo ví, jak na tom jsem já
dnes ráno jsem se díval do zrcadla.
