V předvečer státního svátku 100letého výročí vzniku Československa píši všem rodičům jako

učitel, který má zkušenost z vlastního dětství na základní škole, z osmiletého gymnázia a z vývoje vztahu k republice u dětí v dnešních generacích. 

Zcela souhlasím s tím, že v době, kdy děti žijí uhlazený život a život poměrně hodně i ve virtuální realitě globálního světa, se vztah k vlasti nastavuje výrazně obtížněji. 

Přesto nejen proto, ale i pro vývoj vlastní duše každého člověka je důležitá hloubka nějakého příběhu. Nejlépe zažité sám na sobě, ale do určité míry působí i příběhy zprostředkované. Mám pozitivní zkušenost se svojí bývalou třídou a i třídami dalšími, kde právě v rámci živého vyprávění mého, diskusí s dalšími lidmi (návštěvy ve škole) došlo k určitému prohloubení duše i společenského života. V současné době se s paní zástupkyní věnujeme Post Bellu - paměti národa - Příběhům našich sousedů. Také chceme otevřít téma "co prožívala vaše prababička, dědeček v roce 1945, 1948, 1968" apod. 

Zveme do školy zajímavé osobnosti, letos např. k historii jednoho člověka spojeného s holokaustem a potom významnou osobnosti - disidentku a umělkyni v rámci komunismu. V rámci mediální výchovy také člověka, který je redaktorem v rozhlase a zároveň se hodně angažoval v sametové revoluci: Má vzpomínky krásné, zajímavé, ale i o tom, jak to nebyla růžová pohádka a jak z té situace vyšel dál do svého života. 

S velkým vděkem píši, že naše paní zástupkyně - dějepisářka - věnuje dvacátému století velkou pozornost a tak děti odchází ze školy základně vzdělané. 

Aktuality a živé souvislosti přináším v rámci zeměpisu (letos i děti samy) apod.

Loni jsme s mojí třídou navštívili kostel Cyrila a Metoděje:

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=629676

na konci roku potom Terezín. 

Letos v mé nové šesté třídě jsem v občanské nauce položila otázky k základním datům 1938, 1945, 1948, 1968 a kromě čtyř chlapečků, kteří asi dvě věci věděli, tabula rasa. Dobu druhé světové války dokázali situovat někam do dvacátého století, ale naprosto kamkoliv. O tancích v roce 1968 mi ani skoro nechtěli věřit. Ve škole to není součástí osnov na prvním stupni, ale že na to nepřišla řeč doma? Jasně, někdo datum zapomene, ale ani při náznaku...slovo Sudety zcela neznámé, apod. 

To, co mě nejvíce vyděsilo bylo to, že jsem připomínala stoleté výročí vzniku Československa, mají k tomu i podzimní prázdniny a přesto pokud jsem zcela explicitně téma neotevřela, řada dětí vůbec netušila, co se stalo 28.10.1918. Pro nás v životě to bylo v dětství zcela živé datum tehdy a nemusela nám to paní učitelka v šesté třídě speciálně říkat. 

Pokud je ve škole dobrý dějepisář, děti se o datech v osmé a deváté (někdy jen v deváté) třídě a o průběhu událostí dozvědí. Ale pokud bude dítě chybět, nebo bude v tu chvíli velmi zamilované do někoho, může to jít mimo něj. U příležitostí svátků na to jako učitelé také každý rok vzpomeneme i v nižších ročnících, ale vzhledem k rozsahu učiva nemůžeme suplovat žitou historii. V nižších ročnících hodně dbáme na tradice (i to bohužel z rodin hodně mizí), na druhém stupni na otázky státních svátků. V prvním pololetí šesté třídy je dítě vnímavé, od poloviny šesté do sedmé třídy v rámci puberty je to velmi rozdílné a v osmé a deváté třídě je většina dětí soustředěná sama na sebe, od světa se vzdaluje.

Pohovořili jsme tedy s mojí třídou lehce o těch datech a budeme s tím dále pracovat, je to pro mě informace i do budoucna, abych věděla, v jakém jsem výchozím bodě v šesté třídě u žáků. Informace, kterou podávám navenek pro vás rodiče je taková, že jak jistě víte, pokud škola a rodiče se vztahují k témuž živě, má to své velké působení. Pokud se k tomu vztáhne jen škola a rodina dělá, jako by ta data ani neexistovala, nebo je považuje za natolik samozřejmá, že o nich s dětmi jaksi zapomíná mluvit, efekt není poloviční, ale někdy i jen tak 20%, protože rodič má větší vliv na dítě. Učitel učí - rozvíjí podrobnější informace. Ale v návaznosti na nějakou základní žitou zkušenost. 

V tomto kontextu když máme suplovat různé díry v rodinném životě, někdy není na všechno čas. 

Proto prosím jak v rámci historie, vašich vzpomínek, vyprávění prarodičů, žijte naši historii s dětmi živě. Tím více dítě získá, když slyší něco od vás a něco od učitelů a skládá si jak poznatky, tak si vytváří svůj osobitý vztah k událostem, který není ani kopií rodiče a ani učitele. 

Pokud to již děláte a i vítáte různé pohledy dalších lidí kolem sebe (tj. i učitelů), díky vám za to. 

Pokud totiž rodič a dítě vnímají základy podobně, ale v některých akcentech se někde liší, vytváří to ideální prostor pro přemýšlení a hledání dítěte samotného. 

Platí to jak o historii, tak ve vtahu k přírodě (kde se nedá získat vztah - nebo velmi komplikovaně - ve velké skupině dětí), vztahu k duchovní oblasti apod. Platí to o všem, kde se buduje hluboké vnímání sebe sama, světa, národa a země v různých hlubokých rovinách. 

Jak říkal Václav Marhoul "vlastenectví není hopsání na stadionech (tím asi nemyšleno setkání Sokolů), je to odpovědnost a láska k pravdě." Přidávám, že  pravdou je zvědomnělá historie a vědomě žitá přítomnost v celém těle a duši.  Podle Václava Marhoula inspirativní dějiny a vlastenecké pouto vytvářejí právě ti stateční napříč historií. Stateční v odvaze, nasazení, charakteru, ale třeba i jen v lásce a píli. 

Povídejme si s dětmi o historii naší osobní..historii vlasti...

Alena Kulhavá