Problém netkví v zajímavosti počítačových aplikací, ale v závislostech a také v některých zákonitostech psychiky, vnímání a vývoje člověka. Je možné, že se společnost potřebuje rozdělit ve zkušenostech, které bude v následuj
Když jsem se letos potkala s IT specialisty, kteří mají vysoké IQ a znají spoustu aplikací, vzdělávacích programů a inspirují v tomto druhé (samostatně, v rámci úřadů, škol i neziskovek), seděla jsem a obdivně sledovala to, až kam může se může lidská mysl rozeběhnout. Občas jsem potřebovala vysvětlit v rámci kontextu řadu anglikanismů (pohybuji se v jiné společnosti) a někdy velmi rychlé skákavé myšlení s obtíži vnímala, ale v zásadě jsem (krom technických vychytávek a principů) v zajímavosti a propojování virtuální reality chytala informace i souvislosti a otevřel se mi nový svět.
Letos, kdy po letech učím ve škole, se mi ale otevřel i další nový svět: Svět počítačové a mobilní závislosti a poškození některých kognitivních dovedností u řady dětí (tzv. počítačová demence). To, co jsem v náznaku cítila v roce 2008 (a vypracovala metodiku k řešení situace), jede po 6 letech naplno. Upnutost na monitory a displeje a "klikací a příkazové myšlení" : Jde zejména o hry (které trénují střílení, postřeh, rychlost a i určité rychlé prostorové orientace apod.) a také o rychlé zběžné čtení bulváru, výjimečně celkověji zpráv (kde je ale také větší prostor v rámci závislosti médií a přejímání zpráv ze zahraničního bulváru o stavu světa pro mediální masírku). Pouze u studijním dětí o vyhledávání informací. Mysl žáků a studentů uplývá, otupuje se k řešení životních problémů. Život sám, včetně pocitů a vnímání vlastního těla a sounáležitosti s ostatními se vlastně stává virtuální realitou, vzdáleným světem.
Když jsem se letos setkala s bývalými studenty - lékaři, ptala jsem se internistů, jací pacienti k nim chodí: Zda nejvíce staří lidé, kde genetické atd. dispozice sehrály svoji úlohu a nebo lidé s poškozeným zdravím z nezdravého životního stylu. Odpověď mě překvapila: Největší procento tvoří mladí lidé, kteří mají různé psychosomatické problémy (ne onemocnění - zatím) se kterými by si mohli a měli poradit sami (případně s pomocí přírodní léčby) a také mladí lidé s následky přílišného užívání počítačů a mobilů. Obě skupiny si myslí, že jsou vážně nemocné a někdy se u nich dostavuje i panika. Je to způsobeno tím, že jejich kontakt s tělem, orientace ve vlastních pocitech je tak minimální, že jim neumožňuje pracovat ani procítit sebe, ani vyhodnotit situaci a ani s ní pracovat.
Když jsem hovořila s některými ped. psychology a celostními lékaři, dozvěděla jsem se, že počítače a mobily (elektromagnetické záření, světelné záření i způsob práce s médii) poškozuje nejen nervovou soustavu (o tom dnes píší i maturanti na středních školách seminární práce), ale i hypofýzu. Např. neplodnost (podle statistiky je dnes každé třetí v současné době narozené dítě výsledkem asistované reprodukce) není dána jen hormonální antikoncepcí, znečištěním životního prostředí chemikáliemi, ale do určité míry i fenoménem počítačů a mobilů. Podobně zvyšující se počet poškození štítné žlázy (což má i jiné příčiny). Již v roce 2008 byl velmi diskutován elektrosmog a mnohonásobně překročené normy jak u mobilních telefonů (v efektu na blízko i v efektu na dálku), wifi a počítačů. Bylo také doporučeno strávit u počítače max. 2h denně. Už tehdy existovala místa s extrémně nabitým prostorem: Např. na některých místech v Praze, kde je silnější rukáv Žižkovského vysílače, více drátů a k tomu wifi, se dařilo zapojit diodu i ze vzduchu. Dnes se zdravotní otázka počítačů a mobilních telefonů nediskutuje a pokud žáky žádám, aby své přístroje nejen zcela vypnuli (každý má 1-3 přístoje v kapse a tašce, tj. ve třídě 30-80 zářičů), působím pro některé přinejmenším trochu podivným dojmem.
Když jsem hovořila s učiteli ZŠ o daření se integrace postižených dětí a obecně o inkluzi různých skupin, pomoc chudým spolužákům apod. zjistila jsem, že situace je velmi rozdílná: Ve školách, kde preferují kontakt s realitou, rozvoj klíčových kompetencí, spolupráci a i školu otevírají směrem k rodičům a do obce (a to je nutné už ve školce, nejpozději na prvním stupni ZŠ) se integrace daří. Daří se i řada komunitních aktivit. Ve školách, kde je důraz na technologie, osobní svobodu a kde hlavní náplní žáků ve volném čase tvoří virtuální realita (v lepším případě doplněna výkonostními kroužky typu výuka jazyku či vrcholový sport), je situace zcela jiná. Pokud bych se držela společenské sounáležitosti, daly by se technicistní školy (v rámci toho, že podle určitých výzkumů sem podle preferencí spadá 70%-80% rodičů) hodnotit jako horší. Pokud bychom se na to podívali z velkého nadhledu, můžeme vnímat maximální individualismus (včetně zodpovědnosti pouze za svůj život, své konání a své štěstí) jako cestu k vyvrcholení určité lidské zkušenosti (po které teprve mohou následovat možná další cesty zkušeností). I v tomto případě bych ale princip demokracie (v tom nejlepším a nejpůvodnějším slova smyslu) zachovala i pro život skupin s různými potřebami a osobními cestami.
Svět počítačů je úžasný a těžko zastavíme technický pokrok, ale podle mého mínění by každý člověk měl mít co největší svobodu v tom, do jaké míry chce akcentovat rozvoj své psychiky ve virtuálním světě (s nutnou dávkou degenerace určitých jiných schopností, protože čas je jen jeden, den má 24h) nebo se pohybovat po jiné cestě, popř. hledat kompromis a individuální cestu mezi tím vším.
V rámci škol se ukazují rozdíly: Některé preferují maximum využití počítačové techniky, tj. nteraktivní tabule a tablety jako základ výuky. Motivy jsou (co jsem zatím zjistilla) tyto:
a) Jít s dobou maximální technizace všeho a využít techniku do maxima v tom, co nabízí
b) Zrušit postupně učitele a školy a žáci a studenti si budou sami doma individuálně podle své chuti studovat s počítačových programů, virtuálních přednášek apod.
c) Naopak procvičit ve školách minimum základního učiva na hrách vzhledem k tomu, že děti se neučí ani v životě, ani z knih, ani sami doma z počítače.
d) Zaujmout pozornost (vizuálními efekty a soutěžemi, kde žáci spíše typují než že by se hlouběji zamýšleli), vzhledem k tomu, že mysl žáků je přesycena vjemy (ulice, reklamy, počítač) tak, aby se vůbec dalo ve třídě něco dělat a žáci učitele neignorovali. Neschopnost poslouchat ani zajímavého člověka, který ale neodpovídá přesně očekávání (možná snad s výjimkou extra osobností, kterých je v republice jen málo) a přemýšlet, aktivně pracovat a spolupracovat se bere v některých kruzích jako samozřejmost.
Na druhou stranu jsou již i školy, které se počítačové technice brání: Kromě Walfdorfských škol (založených na určitých principech) a Montesori škol (které využívají hodně praktické zkušenosti) a komunitních škol (jejichž cíl je hlavně uvádět děti do života, spolupracovat s obcí) to jsou i některé "normální" základní a střední školy. Používají výpočetní techniku, ale jen jako nejnutnější doplněk (obrazová, filmová či audio dokumentace apod.).
Pokud je škola určitého speciálního typu nebo má velmi silného ředitele, který je v obci oblíbený (resp. má silné postavení), daří se (byť s konfrontacemi) udržet princip volby učitelem (či celou školou). Pokud je ale ředitel pouhá postava ve škole a nebo jeho situace není jednoduchá, začíná se dostavovat velký tlak ze strany rodičů a dětí, kdy každý od školy očekává něco jiného a tak situace nemá jednoduché řešení.
Samozřejmě nastávají i takové situace, kdy se do školy, která velmi preferuje počítačovou výuku dostane učitel s opačným zaměřením a ze školy musí po roce odejít, stejně tak naopak. To je přirozené. Stávající učitelé mohou mít ale také problém, protože jejich "strop, až jak chtějí mediálně učit" je také u každého individuální.
V této souvislosti bych chtěla podpořit otevřené debaty mezi pedagogy, lékaři, úředníky, psychology, kibernetiky, sociology, couchy, IT specialisty, techniky, počítačovými a mobilními businessmany, učiteli a řediteli, členy neziskovek atd. do té míry, aby se v průběhu měsíců-několika let podařilo vytvořit co nejsvobodnější prostředí tak, aby
a) existovaly různé typy škol v rámci místa a možnosti dojezdu ZŠ i SŠ studentů a učitelů
b) existovalo individuální domácí vzdělávání pro IT machry na druhém stupni ZŠ i v rámci SŠ a částečně VŠ. A i obecně pro velmi individuální potřeby některých dětí a dospívajících (třeba i kombinované se sociálními aktivitami ve školách)
c) ošetřila se rovnováha mezi individuálními potřebami (tj. osobní svobodou), společenskou participací (včetně osobnostních a sociálních dovedností a inkluze)
d) ošetřila se problématika části populace, která chce být primárně asociální (minimum vzdělání pro základní fungování ve špolečnosti jako nuntost, včetně zkoušek) v rámci individualizace výuky a možné větší svobody
e) ošetřila se svoboda zdravotní (technický problém wifi a mobilních telefonů - hledat řešení do budoucna)
Alena Kulhavá
