Stabat Mater - "poslední věci" aktuální nejen po úterním útoku v Bruselu

Dvořák byl geniální a moc hudby je neuvěřitelná. Neuvěřitelná v poslechu ale také v konkrétním aktivním spolubytí s dětmi...jak to souvisí s útoky v Bruselu? Proč je alarmní chování dnes tak nebezpečné? 

Pražský radní uvedl dnešní koncert v Obecním domě jako Stabat mater pro oběti včerejších útoků. Aniž by to musel říkat, vnímalo to tak asi hodně z nás. Ve spojení s Velikonoci to dává možnost nechat v sobě otevřít téma smrti živěji, než v běžných dnech.

Hudba Stabat Mater jde ke kořenům kouzla i tragiky smrti.  Zároveň jsme na koncertě vnímali tu nádheru lidské společnosti: Krásní lidé se zájmem přišli užít velkou práci Khunova sboru a orchestru. Sólisté jsou téměř organicky spojeni vždy s tím, co zpívají.

V menším, ale podobné jsem zažila dopoledne ve škole, kdy jsme se sborečkem, který jsem letos založila, v průběhu dne třikrát koncertovali. To, co kolegyně i ostatní žáci podvědomě oceňovali, nebyla jen krása písniček, ale také to, jak bylo z vystoupení cítit, že to, co jsme zpívali, jsme na zkouškách prožili a opakovaně v pečlivé práci vytvořili tvar tomuto sdělení. Hudba je o kontaktu se světem a sebou samým.

Čím je sbor sezpívanější, orchestr sehranější, tím více vzniká neuvěřitelný fenomén propojení jednotlivých lidí. Potom už nezpívá každý svoji melodii, ale v naprosté fyzické a psychické návaznosti spolutvoří tu krásnou hudbu. Nezpívají jeden podle druhého, ale jsou společně v dané písni a spolutvoří ji. Zažíváme to pravidelně se sborem, kde zpívám. Sborové a orchestrální soubytí je tak silné, že umožňuje naprosto překonat etnické bariéry. Je to známé např. z Jižního Tyrolska.

------

Útoky v posledních dvou letech vyvolaly více emocí, než jindy. Je to dáno nejen migrační krizí, ale i tím, že myšlenkové pole je naplněno ovládáním a nebezpečím pnutí světa v rovině obchodu, globalizace informací (i videí) a také přítomností čím dál většího sucha. To, co zraje v úvahách odborníků a i běžných lidí, se při spouštěcím signálu (migrace - a to ještě muslimská) stává mnohem větší realitou. Jsou to témata, která se smrtí přímo souvisí, neboť smrt je nějaký mezník. Nejde jen o to, že se lidé (zejména v Čechách) živí negativními emocemi (což média velmi podporují).  Ale určité vyhrocené zprávy a akty (včetně sebevražedných útoků) alarmují určité části nás, aby zahnívající procesy byly transformovány. Alarmují nás k tomu, aby se ve světle výbuchu, destrukce a bolesti otevřela vůle některé věci řešit. Je to jako když člověk dělá sebedestrukční činnosti nebo páchá demonstrativní sebevraždu. Nebo když dítě ve třídě začne házet židle a chce, aby spouštˇbyla vidět. Někdy je to volání po pozornosti, doplnění vlástního ega, volání po lásce a jindy je to vyhrocení vlastního procesu růstu do naprosto kalamitního a později snad i katarzního stavu. Tyto procesy známe u nás samotných: když se např. přejídáme sladkým a až teprve když je nám hodně zle,  začneme se zamýšlet nad svým životem. Nebo si vyrobíme nějaký úraz. Občas i nevyléčitelnou nemoc. Nebo tak naštveme partnera - snažíme se ho urazit - aby se něco otevřelo. 

Bohužel v současné době je proces muslimských kultur tak silný, lidstvo disponuje velmi ničivými zbraněmi a je ve své organizaci (pobývaje nejvíce ve městech) tak složité, že nějaké alarmní chování může napáchat velké škody fyzické, organizační i myšlenkové. Je to velké téma pro nutné řešení.

Mám pocit, že teroristickým (muslimským i obecně frustračním) útokům se zcela nevyhneme, ale řešení pnutí může jejich počet snižovat. 

Řešení pnutí má několik témat, uvedu jen některá:

a) polarizace světa, korporáty 
b) rozbředlost Evropy (ztráta pudu sebezáchovy, složité zákony) 
c) rozbředlost dětí Evropy (snížené vzdělání, život ve virtuální realitě, závislost na počítačových a mobilních hrách)  
d) těžká lekce nezavrhnout problematické muslimy, byť jim dáme hranice 
e) nepropadnou do pocitu strachu nebo prostě nedobré rozvibrovanosti (na rozdíl od tvůrčí rozvibrovanosti  střídané hlubokým klidem a láskou)  
f) otázka přibližování se náboženství namísto destrukce a zakazování něčeho dobrého 
g) oddělení spirituality a společenského života v rámci evropského islámu 
h) nepropadnout populismu a zároveň si uvědomovat hluboké ekologické problémy a snažit se je vnímat v globále a řešit je 
i) uvědomit si, že globalizací světa dochází i ke globalizací věcí posledních, do jisté míry i rozšíření pole  karmy a přichází nové náročné výzvy 
j) nepropadnout roli oběti, ale hledat řešení bez lpění na výsledku 
k) hledání náprav pochopitelných chyb z minulosti  
l) znovupřijetí smrti Evropou jako součást života

Do západní Evropy se dostali gastarbeitři z východu. Byli použiti jako pracovní nástroj a nikdo nedomýšlel koncepčně, jak by to mohlo vypadat v dalších generacích, pokud by pro potomci gastarbeiterů nedostali práci - tudíž byli vykořeněni a frustrováni do té míry, kterou dnes v procesech teroristických útoků vidíme. Teď se tento experiment, kdy jsme jako Evropa zacházeli s lidmi jako s věcmi, ve svých důsledcích vrací. Podobně jako se nám v klimatických problémech  vrací zacházení s planetou Zemí jako s věcí. 

Jsem učitel  a musím umět kombinovat lásku k dětem a pochopení k jejich problémům a zároveň jim nastavovat řád. To samé téma se týká Evropy dnes, jen je to proces mnohem komplikovanější. Přesto si myslím, že právě učitelé zejména základních škol - kteří přijdou s problémovými dětmi do styku  mohou přinést určitou zprávu a konkrétní praktické nápady, jak řešit i mezinárodní situaci. (Loni prvním rokem jsem si připadala jak v ZOO nebo právě někde na středním východě či mezi lidojedy.) Učitelé totiž řeší zdánlivě neřešitelné situace žáků z rozvrácených rodin, kteří narušují vyučování a nějak to prostě vyřešit musí. 

Učím i chlapce, který má tak těžké rodinné zázemí + ADHD, je tak frustrovaný, že kdyby se dostal do nějaké radikální komunity v budoucnu, je otázka, co by udělal. Do určité míry má škola velkou moc, protože při velké snaze učitelů je to prostor, kde dítě pobývá poměrně dlouhý čas v rámci dne. Ale pokud nefungují některé základní věci (zde rodina a u muslimů v Evropě práce a společenské zařazení), nemusí se to v některých konkrétních případech zvládnout.

Do západní Evropy se dostal džihád v malém: Jedná se o problémy dalších evropských generací muslimů (včetně teroristických útoků) v současném napojejí na ISIS a Saudskou Arábii apod. Přesto, že  ISIS plánuje řadu útoků, tajné služby států fungují dobře a ani ze strany ISIS nejde zatím v Evropě o masovou akci. Jejich koncentrace činnosti je zatím na východě. 

Jak to bude dál, nikdo nevíme. Závisí to na mnoha věcech. Např.:

 Muslimové žijí formální řád a jsou v určité rovině více v kontaktu se svým stínem, ale v reálných situacích provádějí pro nás nepochopitelně nečestné či bezhraniční věci. Jejich řád je ale tak přísný, že pro někoho až nežitelný. Když se dostali před několika desítkami let do Evropy, zaznamenali sice bohatství, po kterém stejně jako my touží, ale někteří muslimové si do svých zemí  bolavě odnášeli pocit neuřádněnosti a rozbředlosti, popř. nemorálnosti - nekulturnosti západu. Měli částečně pravdivou, ale částečně zásadně zkreslenou představu o západu. Nechali v sobě živit vnitřní odpor vůči této kultuře a tak vznikla nová generace pevnějších muslimů. Když došlo na problémy s nezaměstnaností, přidali se k nim evropští muslimové (krevní i kulturní pouto).  Někteří si nesou tuto bolest dál a některým se překlopila v jinou bolest: Pokud se oni sami nebo další generace vydali na západ znovu a mohli zažít hlouběji naši kulturu, uviděli, že sice spolu spíme před svatbou, mluvíme sprostě, holky nosí krátkou sukni a řešíme feminismus a korupci, ale že to funguje oproti jejich zemi docela dobře: Žijeme v klidu, relativně bez násilí, fungování rodin je v některých faktorech horší, než dříve (rozvody a všechny problémy s tím spojené, konzum a nedostatek času, problémy s hranicemi), ale přesto v něčem rodiny fungují naopak lépe, než dříve (větší duševní kontakt dětí a rodičů atd.). Daří se nám i prevence drog atd. formou balance svobody a vzdělávacích (dneska i zážikových) programů ve školách. To je pro muslimy bolavý pohled do zrcadla: "Ten nenáviděný běloch není tak špatný - a co moje stíny a chyby? Co naše kultura, kde se zabíjíme mezi šíity a sunnity, korupce kvete...?" 

Některým muslimům se jedna či druhá frustrace podařila zvládnout (pokud nepřijeli tak malí, že integrace proběhal vpohodě), ale stálo je to nemalé úsilí. Jak se to má podařit mase i jednodušších lidí, je velký otazník, nad kterým bychom se měli zamýšlet. Jinak totiž jedna či druhá frustrace může vést k potřeba to nějak řešit pro nás ne-příjemnou cestou. Extrémem pak byl útok v Bruselu. 

Z hlediska karmické rovnováhy neseme důsledky nerovného obchodu, válečných intervencí postihujících životy více lidí, než teroristické útoky v Evropě. Na druhou stranu  Evropa do nedávných dnů nepodlehla žádné velké nenávisti a rasismu. Je nám to ke cti. Nevytváříme tím nenávistnou energii. V současné době jsou to muslimové, kteří Evropě komplikují život agresí a nedodržováním pravidel. V poslední době ale zejména východní Evropa vytváří pole, které již začíná do  nerovnováhy zacházet. Pokud bychom to nezvládli, náš hlavní - morální - trumf bychom si z ruky vyrazili. Pak už by to nebyla naše obrana proti džihádu a frustraci, ale vzájemný boj.

Není jasné, kde a jak postavit hranice a to, že se v tom názory politiků i občanů liší, je pochopitelné. Pochopitelná je i reálná zdravá obava z narušení naší kultury a bezpečnosti, protože muslimská kultura je na rozdíl od Vietnamců a Ukrajinců výrazně jiná. Odsuzování muslimů třeba i nevysloveně - podvědomě- je ale za hranou. Pokud odsuzování od učitele jen trochu ucítí děti ve škole, jdou okamžitě agresí proti učiteli. Muslimové jsou jako děti. Může nám to vadit, ale muslimové  jsou v tomto bolavými učiteli pro nás, jakoby "vředy hledání světové rovnováhy", které máme léčit v rámci našeho vlastního růstu. Lehké to není, zvláště, když frustrovaní evropští potomci gastarbeiterů mají spojky v ISIS atd. Je ale velmi nutné oddělit profesionální práci (tajné služby, policie, případné hranice apod.) a emocionální past povýšenosti.

 Tyto otázky jsou do jisté míry řešitelné skutečným liským sblížením a to například přes hudbu. Při společné tvorbě (festivaly, semináře apod.) je možné vytvářet živé žité pole, kdy někomu ublížit není někomu, ale někomu z kultury, kterou mám jako přidanou do svého srdce. Důležitou roli zde hrají nejen propojky mezikulturní, ale i vzdělaní integrovaní imámové.

Problém středního východu i cikánů v Evropě nespočívá jen v lenosti a jiném životním postoji, ale také v tom, že pokud v práci neuspějí, stejně jako my nemáme možnost se realizovat alespoň za málo peněz nebo se uživit na zahrádce či v lese. Muslimové jsou ale více emocionální a ve frustraci jednají agresivněji. Jsme na tom hůře, než zvířata: nemáme vlastní území, kus přírody, kde bychom se mohli uživit.  Zároveň s globalizací a internetem vznikla přirozená iluze "jé, tak já si také kus té Evropy vezmu." Zvláště, když se importace demokracie jako právního systému nejen při Arabském jaru nepodařila.

Někteří lidé ze západu mohou i v rámci témat, která jsem jako transformační uváděla v přechozích článcích, cítit potřebu problémy světa vyostřit tak, abychom je pomalu začali řešit. Já si nehodlám zahrávat s ohněm a tak pokud něco formuluji, tak hned přidávám možnosti metodického řešení jako alespoň nějakou možnost tvůrčího procesu, abychom se neutopili ve skepsi nebo destrukci. Svět (včetně mě) si zvládne sáhnout na hranu sám. Proto se snažím pracovat v propojování kultur i tehdy, když vím, že je to někdy velmi těžké a někdy téměř nemožné a bude se to týkat jen jednotlivců a ohlazení hran u dalších cizinců. Jde o to, že hranice musíme nastavit a zastavit kalamitní příval uprchlíků, ale zároveň musíme pracovat s těmi, kteří mají nárok na azyl tak jasně, snaží se integrovat, nebo jsou tu již déle.

Přeji nám všem, abychom se v sobě dotkli společného lidství, rozdílného v tématech života, povaze a kultuře, dynamiky frustrace a i síly společné hudby. Tak, abychom šli co nejlepší cestou hranic i spojování. 

S přáním krásných a podnětných Velikonoc  Alena Kulhavá.