pro politiky. Výzva pro občany. Výzva pro Evropu. Výzva pro Afričany. Výzva pro migrační centra a neziskové organizace. Ale především výzva pro politiky.
Zdravotnictví 70. a 80. let 20. století:
Člověk je kus, dítě je věc.
V roce a půl sama v nemocnici se salmonelózou. Celý týden bez kouska jídla (nemohla jsem kousat), bez lidského kontaktu (sama v pokoji, zavřená v ohrádce, bez dětí, bez dospělých, rodiče tam nesměli). Přišla jsem mluvící a běhající, odešla nemluvící a téměř nechodící, jen se někam drápající. Proč bychom řešili, to, že rok a půl staré dítě nemůže být týden zcela samo (i pro některé dospělé náročné), bez rodičů a když má v papírech, že má jíst rozmixovanou stravu, proč bychom se namáhali jí připravovat jídlo zvlášť...proč bychom řešili, že jsme rodičům slíbili, že bude na pokoji s dětmi...
Šití roztržené pusy ve třech letech: Proč bychom to umrtvovali injekcí? Je třeba šetřit státní kasu. Není to až tak tak velké. Výsledek? Kromě zbytečného trápení špatně sešitá pusa.
Školka: Nemožnost si dojít na záchod během spaní, i kdyby se měl člověk počůrat. Kromě dalších úchylek vychovatelek (např. že se nakláněli nad nás, zda se nám neklepou oční víčka - museli jsme spát s rukama založenýma za hlavou - komu se klepala, tomu vynadala a musel stát na hanbě), která se dala přežít, jen se člověk těšil, až půjde do školy, jsem nepochopila to, že ač věděly a rodiče to opakovali (a měla jsem v papírech), že nesmím med, tak mi ho nutili. Raději jsem ho snědla i s tím, že se za čtyři hodiny pozvracím (nejčastěji během spaní, takže pak i s oblečením do sprchy...ponižující když mi nadávaly), než abych riskovala udušení, když jiným nejedlíkům učitelka cpala jídlo do pusy násilím, ti kuckali...
Ozdravovna ve čtyřech letech: Dva měsíce jak ve vězení: Normálně do mě museli jídlo nutit, zde jsem měla hlad, kradla suchary a dávala si je do kapes. Vyhořelé vychovatelky a sestry. Jedna tak, že svoji frustraci si v noci chodila vybíjet na nás: Otevřela, rozsvítila , odházela nám peřiny a seřezala nás dlouhým zeleným pravítkem. Někdy proto, že někdo na desetilůžkovém pokoji ještě povídal, někdy tam vtrhla rozzlobená z jiného pokoje a vůbec neřešila to, že všichni spíme. Měla jsem nadhled a vnímala její až zlou vyhořelou povahu, ale stejně (i kvůli jiným věcem) počítala dny do konce a spatření rodičů po dvou měsících pro mě bylo jak příchod do nebe.
Školní zubařka: Vždycky nerudná, necitlivá, jednající s námi jako s trestanci. Ve čtvrté třídě mi špatně vyvrtala zub a za půl roku byl skoro zkažený. Měla na sebe vztek, ale ten si vybila na mě jak slovně, tak při už poměrně dramatickém vrtání až k nervu.
Trhání krčních a nosních mandlí zároveň v šesti letech bohužel traumatické bylo: Žádné vysvětlení, trochu oblbnutí injekcí (tím hůře), žádné vedení v práci s bolestí. Otevři pusu a drž. Cílem bylo napíchat mi tam několik injekcí, aby mě to nebolelo, ale to jsem vůbec nepochopila. Když jsem to popisovala přátelům, ať si představí, že budou držet pusu, aby jim do nejcitlivější části v krku někdo napíchal čtyři či více injekcí, řekli "přestaň, to nemohu poslouchat" a zkroutili se v té představě. I to je zásah do těla a vědomí, ale šlo by to vydržet (řada lidí vydržela - byť někteří také s následky, dost často ve vztahu k sobě a nejčastěji v celkové či částečné schopnosti zpívat) při jiném přístupu a později i já vydržela velké bolesti při jiných příležitostech. U mě se spěchalo. Žádné vysvětlování. Ok, neotevřeš dobrovolně, tak ti násilím pusu otevřeme, dáme svorku a ještě na tebe budeme řvát. Bolest veliká (protože se jim injekce stejně nepodařilo píchnout a na účinek nečekali), svorka v puse, drželo mě několik sester a tak řezání za živa způsobilo rozštípnutí vědomí (protože člověk netuší, kdy ta nekonečná bolest a totální zotročení skončí) i pořezání všeho možného v krku, že se každý doktor, který se mi podívá do krku, diví. Důsledky pro zpěv, důsledky do celého života. Se zcela zakrváceným pyžamem od krku až na břicho jsem zlomená odcházela na pokoj, ani jim nestálo za to mě převléci nebo zavolat našim. Takto jsem strávila se sestřičkami bzúrami pár dní v nemocnici. Moje kamarádka zase dostala při trhání mandlí pěstí do obličeje od doktora, což má na její zpěv také bohužel vliv.
(Dneska je situace ve zdravotnictví jiná a když na mě při operaci v roce 2013 neřval, choval se lidsky málem jsem jim líbala ruce, stejně tak když jsem našla lidskou gynekoložku a zubařku).
Jiná moje kamarádka byla v parku (hezký park, kam se chodí lidi relaxovat, žádné podezřelé houští) za bílého dne brutálně znásilněna. To, co zažívají lidé u dopravních nehod (často nezaviněně) ani nemusím popisovat.
Dějí se i takové strašidelné věci (opět člověk z mého okolí), že rodiče dávají děti k prostituci proti jejich vůli. Je to samozřejmě výjimečné, ale je to a nedá se to dobře dohledat. Jsou metody (nechci navádět), jak stopy zamést a jak dočasně i zamést paměť dítěte. Když už to vyleze, dítě ve svém ponížení to nejde nikam řešit. Nepřiměřené bití v rodině jsme ve škole ale řešili několikrát. Jindy to ani děti veřejně neřeší a tak neřeknou (a nedá se ani na nich poznat), protože chápou, že je to primárně problém rodičů a oni jsou jen oběti opilého otce apod. Má to pak ale následky na jejich budoucí vztahy (i když školy jsou čím dál vnímavější k jakékoliv disbalanci dětí při vyučování, je zde velký posun od revoluce!). Dost často takové věci řeší až se jim nedaří jejich vlastní vztahy v dospělosti (v lepším případě) - týká se to zejména naší generace.
Traumata se tedy dějí i u nás a má to vliv na celý život lidí. Když se zeptáte psychologů, tak kromě akutní pomoci na místě je to oblast, se kterou si nevědí rady. Na to nepomůže klasická psychoterapie a na ty invazivnější metody musí být člověk nachystán - musí být člověk v sobě tak vyčištěn a posílen, že do toho může jít. Někdy do toho může jít rovnou, ale s velmi kvalitním terapeutem: Nejlépe kvalitním regresním terapeutem: Opakovaně s ním projde danou událost v emocích a ten energetický chuchel v nervových drahách, který je tam zamrzlí a zároveň víří, se postupně rozpustí. Někdy stačí jedna regreska, dost často i po léta ještě dočišťování v práci s tělem (neboť velkou paměť mají i svaly) a případně i další dočištění.
Trauma má ale svůj růstový význam. Je to velký zásah do psychiky, který nese i své poselství a slouží k proměně vědomí. Na první pohled to nemusí být všem zřejmé, ale kdo se v problematice už trochu pohybuje, má pro to cit. A proto je trauma i do jisté míry posvátné. Neznamená to, že si máme působit traumata, protože to je velké zlo od toho, kdo to koná, ale můžeme s láskou přát traumatizovanému, aby došel kýžené proměny nebo si byl vědom spojení s traumatem (pokud nastala nevědomě).
Své konkrétní proměny zde nebudu popisovat,
jen tři odkazy se k tomu vážící:
https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=613903
https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=635453
https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=634912
Ale je dobré si uvědomit, že pod pokličkou pohodové České republiky zažívá řada lidí také svá individuální dramata. Proč to píšu:
Když jsem byla v migračním centru v Itálii a vedla asi hodinový rozhovor s tamější vedoucí a psycholožkou zároveň a posléze i s několika ubytovanými černochy, vyplynula z toho následující věc: Nemají tam válečné uprchlíky, ani lidi, kteří umírali v daných zemích hladem. Měli tam kluky (a jen pár holek), kteří zažili něco velmi bolavého, nebyli v komfortním bezpečí i nadále (neboť skoro nikde v Africe není tak bezpečno, jako v Evropě) a chtěli pracovat. Realita byla ale taková, že psycholožka s nimi jen rozmlouvala a traumata obdobná našim (znásilnění, vidění smrti blízkých) neléčila prožitkem a tak ti lidé stejně špatně spali v noci a vzhledem k žádné perspektivě scházeli ve své duši - stávaly se z nich pasivní tvorové. Všichni vědí, že v severní Itálii práci neseženou a přesto systém pokračuje.
Pokud by Dublin IV. nařizoval přijetí a přerozdělení všelijakých lidí z Afriky, kteří se do Itálie dostanou, psychologicky skutečně vzdělaní lidé se musí bouřit. A jsem moc ráda, že to takto do hloubky (tj. nejen že pro nás to nedává smysl, ale právě ani pro ně!) chápe řada politiků z různých demokratických stran. Problém ale je, jak to vysvětlit pseudohumatistům v západní Evropě a zda to má šanci dobře skončit: Na jednu stranu si člověk řekne:" Když my nepovolíme, tak oni na to časem přijdou." Jenže se může změnit způsob hlasování, jak jim dojde trpělivost a můžeme skutečně mít na výběr pouze Dublin IV. v té podobě, jak je teď a Czechzit. Pevně doufám, že k této situaci nedojde, ale právě aby k ní nedošlo, je třeba, aby byli naši politici aktivnější a hlavně ABY SE SPOJILI V JEDEN CELEK, KTERÝ KONZISTENTNĚ VYSVĚTLÍ TYTO PSYCHOLOGICKÉ SOUVISLOSTI nesmyslnosti přesidlování lidí do míst, kde se neuživí a psychicky degradují na trosky a NAVRHLI KONKRÉTNÍ KOMPLEXNÍ ALESPOŇ PRACOVNÍ ZPŮSOB ŘEŠENÍ PROBLÉMU MIGRACE Z AFRIKY a v jiném módu MIGRACE ZE SKUTEČNĚ VÁLEČNÝCH OBLASTÍ (SÝRIE APOD.).
Situace v severní Itálii před rokem:
https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=594976
Situace v Itálii i v Německu před půl rokem
https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=622606
Můj přístup:
https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=595771
Je celkem zřejmé, že Italové situaci nezvládají. Ti, kteří s nimi obchodují nebo jakkoliv spolupracují, se nediví, protože Italové jsou Italové. Pokud bychom se rozhodli naprosto striktně vyčistit celou Itálii od nelegálních migrantů, potřebují jistě pomoci. Zda je toho ve své zemi schopno samotné Německo, to nevím. Ale k tomu musí být vůle a TOTO SE MUSÍ STÁT PŘED DISKUSÍ O DUBLINU IV. : Udělat v zemích pořádek a pak řešit, co uděláme se skutečnými válečnými uprchlíky. Tam lze za určitých přesněji definovaných podmínek o nějaké povinnější participaci, tak aby nápor nebyl na Itálii a hlavně Řecku, hovořit.
V zemích Afriky jim potom pomáhat v rámci postavení škol a výuky tamějších inteligentnějších lidí k pokročilejšímu pěstování (dovést i technologie), zachycování deštovky (v krátkém období roka) na celý rok. Psychologů nejen u nás vyrůstá jak hub po dešti, i pro ně to může být výzva jim pomoci s traumaty tam.Vyučit tamější psychology (nebude jich asi moc, ale něco by se dalo. A je jasné, že při jejich povaze ne všichni by měli zájem do hloubky na sobě pracovat, ani v Čechách nejde na regresku většina traumatizovaných, pro některé je nutné aby to pracovalo ještě jinak...).Nevykašlat se na bližní v Africe (zvláště, když od nich bereme nerostné suroviny a levné potraviny, kde by se systém měl také změnit), ale nechat jim jejich odpovědnost v rámci jejich života, osudu. Pomáhat jim být proaktivní a ne v nich v migračních centrech v Evropě budovat bezcílnost a pasivitu. Na ulicích vyloženě stíny lidí. Má smysl investovat do masivní informační kampani papírové i po médiích, aby Afričani ztratili iluze o rajském bezpracném životě v Evropě. V masivní kampani převaděčských gangů a sledování romantických filmů se nedivím, že mají takovou představu a i ti netraumatizovaní přichází do Evropy. Dejte si ruku na srdce, kdo byste nešel..
Můžete si klást otázku, jak fyzicky odlifrovat všechny ty, co jsou z Afriky (nejsou váleční) a i z Asie, kde neprobíhá válka (lze jazykově i jinak se doptat a rozpoznat tak dost velkou část alespoň, někde se to už bohužel nezjistí), když se jim nebude chtít? Z úst mého kamaráda vysoko v armádě to není tak složité: Pouta na jednotlivce. Výstřel vedle skupiny lidí nažene naprostou většinu do vozu, z vozu, na loď, z lodi. Jen výjimečně u největších rebelů by musel být fyzicky někdo zmáčknut (bez doživotních následků) tak, aby i ti zbylí nastoupili. Při přelézání hranic funguje slzný plyn a fyzické majznutí těch nejotrlejších, vůbec není potřeba po někom střílet.
Pokud státy neměly chuť kontrolovat uprchlíky a šli dokonce proti našim složkám, které jim v tom pomáhali (resp. nespolupracovali - aby nepouštěli migranty bez kontroly dál, Řekové je vedle našich policistů a vojáků pouštěli bez kontroly!), nechtěla bych, aby se na tyto lidi, kteří se nepodaří dohledat, zda jsou nebo nejsou váleční běženci, vztahoval Dublin IV. To si bude muset Řecko a Německo dořešit, můžeme pomoci, ale ne si brát na naše území do volného prostoru nezkontrolovatelné lidi. Dublin IV. se může vztahovat na válečné uprchlíky, kteří budou (co nejpřesněji - nic není stoprocentní) detegováni společnými silami a bude třeba jim dočasně poskytnout v zemích azyl. A pokud nebudou stoprocentně detegovatelní (přestože jazykově spadají do válečné oblasti), tak jako jinde v praxi - budou žít v bezpečí, s vlastní prací a kouskem zahrady v uzavřeném prostoru nějakého zařízení (ze Sýrie totiž utíká i řada džihádistů).
Jenže jak to prakticky udělat? Jak říká můj kamarád z armády: "Čechy zatím nepotřebují žádné hranice, největší hranicí je náš jazyk a že tu nemáme ani černošské, ani koncentrované muslimské komunity hovořící jejich jazykem" Pak takoví lidé, kteří i jsou přijati do ČR a vyučováni, utíkají do Německa apod. Nemáme možnost je zde udržet. To by museli i ti prověření váleční uprchlíci být zavřeni v nějakém zařízení se zahradou, kde by i pracovali a to zase nepůsobí nejlépe na jejich psychiku (ale je to k úvaze, kdyby ta centra byla kvalitní). Není předpoklad, že se jazyk naučí, protože ho neumí ani ti, co se sem stěhovali za prací a kulturou. Žijí v mnoha případech ( i když nedělají vůbec žádné problémy) svoji subkulturu v Čechách. A dokonce se někteří, právě proto, že se jim nepodařilo se během let naučit jazyk a najít si komunitu, stěhují do Německa apod. (tj. hlavním motorem je kulturní sounáležitost s tamějšími nikoliv finance, mají se zde dobře).
To, o čem Dublin IV. resp. v sociální Chartě mluví, je rozšíření slučování rodin. Ano, jsem pro to, aby i blízcí příbuzní, když se je podaří dohledat, kteří se nacházejí v ohnisku války, mohli přicestovat do Evropy a zachránit si život. Ale pak (i v současném systému) by muselo platit nové a zásadní rozumné pravidlo:"Vaše země je tam. My vás přijímáme jen jako uprchlíky dočasně. Jakmile válka skončí, tak se vracíte do svého místa. A to i v případě, že se vám během azylu zde narodí děti." Je to drsné, ale východní a jižní národy rodí pořád, pokud tu budou více než pár měsíců, je celkem jasné, že tu budou napořád. A v kombinaci s tím, že nechtějí vplout do našeho jazyka a kultury rozumím tomu, že lidé nevnímají jako rovnovážné, aby zde natrvalo zůstávali. Je tedy třeba změnit azylový zákon i dohody OSN. Není možné se pořád vymlouvat na to, že OSN je zkostnatělá a pod vlivem USA. Je třeba jednat.
Je i řada dalších problémů, o kterých je třeba v rámci nové koncepce zacházení s uprchlíky jednat. Tak, aby bylo dočasným azylem pomoženo těm, kteří by zahynuli ve válce, v místě problému Afričanům a tak zachovaná naše i jejich kultura.
Lživá kampaň Miloše Zemana pochopitelně rozehrála v řadě obyvatel to nízké a plné strachu, ale nelze pominout, že výše zmíněné problémy jsou aktuální. Pokusila jsem se mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb politiky facilitovat k tomu, aby přednesli dohromady svoji ucelenější koncepci řešení migrační krize a tím kampaň Miloše Zemana smetli ze stolu (alespoň u části voličů). Neměli chuť nebo spíše neměli šanci to stihnout, o to větší výzvy je to teď, protože Evropě tlačí. A bude třeba jednat nejen v tom "Co nechceme", ale hlavně zcela konkrétně "jak si to představujeme." Zasílám tedy tento článek i politikům.
Na vás je, abych v tom nebyla sama + pár dalších lidí. Můžete vyzvat politiky ke společnému jednání a jasné prezentaci jejich myšlenek, které mají nejen vládní činitelé, ale i poslanci a politické strany jako takové, protože trvalá vláda ještě není vůbec sestavena.
Když budu sama, resp. bude nás pár, nemá to takovou váhu,jakokdyž se do oslovení pustí řada občanů. Je to na vás. Některé adresy na www.nasipolitici.cz jsou přímo na politiky, jiné jen do jejich kanceláře a k osobním adresám se nedostanete. Ale zase lze kontaktovat na FB. Nejlepší je zkusit všechny cesty.
S podporou pro vaši aktivitu Alena Kulhavá
