Řím, Vietnam, Židé nebo A-rabové? Jak je to s migrací v současnosti?

V Evropě máme zkušenost s Pruskou migrací druhé světové války, jsme ale v situaci Říma a k migraci Arabů přistupujeme jako k migraci Vietnamu nebo očekáváme příchod ozdravných barbarů.Nebereme si příklad z nejlepší doby Řecka.

Na úvod svého článku předesílám, že je dílem kolektivní práce na konferenci univerzitních odborníků, kterou jsem měla čest konferovat a přidat svůj příspěvek. Děkuji všem učitelům UK atd., kteří poskládali mozaiku, kterou si dovolím osobně subjektivně vyložit:

Než se pustím do střípkovitého srovnávání migrací, zmínila bych jedno důležité pozorování: Z výzkumů vyplývá, že migrace nemá stejné příčiny. Dále také to, že se výrazně liší vlastní příčiny (výpovědi) lidí, kteří migrují a domněnky lidí v místě, kam migrují. Tak například při migraci Vikingů byli Vikingové podle výpovědi migrujících více motivováni touhou po dobrodružství a nejistotě, než touhou po zisku a jistotě - jak se domnívali původní obyvatelé Anglie. Pravda může být obojí, u každého jiná a historicky se dokázat nedá.

V tomto kontextu je dnešní situace složitá: Motivace každého migrujícího může být různá a jeho výpověď nemusí být vzhledem k očekávatelnosti jeho odpovědi (práce médií a gangů) pravdivá.

Problémem dnešní migrace je, že téměř kdykoliv v historii Arabové migrovali, přinášeli také problémy. Můžeme vyzdvihnout transport kultury ve chvíli, kdy byli na vrcholu svého vývoje, ale další kapitoly dějin tím nevymažeme. Tato opakovaná zkušenost a zkušenost s frustrovanými potomky gastarbeiterů ubírá naději větší než velmi malé množství Arabů atd. integrovat. Přestože válkou zasažení Syřané tvoří pouhých 17% celkově migrujících (statistika EU parlamentu a také ministerstva armády, kterou jsem v osobních kontaktech získala), není to zanedbatelné množství. A přestože Syřané jsou nám více podobní, než jiné národy suché Asie a pocházejí z velmi kulturní země (která nás i při rozumném příjmu integrace schopných lidí může obohatit), problémy je nutné očekávat. Není nutné neposkytnout nikomu pomoc, ale je důležité rozdělit uprchlíky na ty, kteří se integrovat chtějí (a těm poskytnout možnost naučit se jazyk a pracovat) a ty, kteří se integrovat nechtějí (a mají na to pochopitelné právo) a pro ty hledat jiné možnost v rámci místa ve světě. 

Pokud bychom chtěli uvažovat, že se větší část muslimského světa (ať už z Asie nebo Afriky) v budoucnu nastěhuje z různých příčin do Evropy (politika části Evropy), popírali bychom tím nejen historické zkušenosti s Araby, ale také historické zkušenosti z Říma i Anglie atd. Bohužel to do jisté míry děláme ve chvíli, kdy platíme Turecku. Pokud by šlo o cílenou pomoc (ne daň), bylo by to jiné. Pokud jde ale o mocenské vyjednávání, v historii se vždy potvrdilo, že kdo začne platit, platí už napořád a čím dál více. To se netýká jen vztahů s Tureckem, tento princip platí i pro integraci uprchlíků. Pokud jsou na ně kladeny požadavky (jinak musí opustit hostitelskou zemi) a naběhnou do režimu snahy a nesamozřejmosti pomoci, společný život může fungovat. Jakmile upadnou do role příjemců pomoci, stávají se z nich vysávací pasivní osoby, které jsou rakovinou společnosti. Už v Řecku pokud se někdo chtěl stát občanem Athén, musel prokázat větší službu a přínos pro společenství.

V celém problém možná figuruje i zkušenost s migrací Vietnamu nebo Balkánu: Vietnamci se integrovali velmi dobře (ve smyslu možného s nimi žít, jinak jsou jiní a uzavírají se také do svých komunit - tj. není to integrace v hlubším slova smyslu) a až na přechodné období gangů, které užívaly drogy (ale skrytě a bez nebezpečí agrese ve společnosti) s nimi problémy nebyly a nejsou a to dokonce i v situaci, kdy tvoří velké enklávy.

Někteří obyvatelé Evropy si možná dokonce představují integraci typu migrace Čechů nebo Prusů v rámci 20.století. To byla ale stejná kultura s malými odlišnostmi.

Ani srovnání s migrací Židovskou neobstojí. Přestože si Židé udržují své komunity, považují se ne-výjimečně za privilegované a v rámci svého IQ i vzdělání a struktury zastávají přední mocenská místa, neohrožují nábožensky, kulturně ani násilně své okolí. Mají jinou povahu.

Jiní lidé Evropy možná očekávají příchod zdravých silných barbarských genů do naší společnosti. Arabové sice pravděpodobně nejsou tak prolezlí civilizačními nemocemi jako zhýčkaní a v prenatálu či z umělých oplodnění vypiplaní Evropané, ale zároveň je to také již jinak zdegenerovaná společnost (její část). Nelze je srovnávat s životnými Germány či Sasy. Navíc žijeme v 21.století, kdy je území rozebráno. Pokud by nemělo dojít k násilnostem, je rychlé přijetí většího množství lidí problém.

Zajímavá je také otázka, jak se podařila integrace Germánů do Říma v situaci, kdy na sebe narazila přerostlá kultura Říma za zenitem (chléb a hry a nereálný pocit neohroženosti) a agresivní životná germánská kultura. Prolilo se hodně krve a hodně peněz Římané v marných úplatcích za bezpečí utratili. To, co po několika stech letech konflitu uklidnilo, byla jednotící síla křesťanství. V jeho přesahu našli možnost soužití obě kultury a geneticky do sebe prolnuly. Z toho vzešla Evropa. Co by mohlo být jednotícím prvkem dnes?

Nevidím do budoucnosti, ale ze současné situace mám pocit, že máme najít rovnováhu mezi pomocí válkou vyhnaným Syřanům (a různě těm, kteří se chtějí či nechtějí integrovat) a mezi zpevňovaní našich hranic Evropy jak vnitřním nastavením a kulturním tvarem, tak i silově a mocensky. A zároveň se máme snažit o pomalou neuspěchanou jednotu náboženství ve smyslu vnímání různých cest k témuž. K tomu je třeba obnovit vertikální směr i v sekulární společnosti. Také je nutné pracovat na snížení polarity světa a zvýšení zásadního ekologického přístupu k životu - k planetě Zemi i sami k sobě.

Alena Kulhavá.