Psychologické typy politiků - jaké jsou jejich motivy v politice, osudy a možnosti?

V rámci emailového i osobního kontaktu s politiky jsem vděčna za to, že jsem dílkem mohla nahlédnout do jejich různých povah.Klade to před nás zajímavé výzvy. 

Politici se dostávají do náročného prostředí, ať si to chceme přiznat nebo ne. Zároveň toto prostředí přitahuje určité typy lidí s určitými životními lekcemi. Někteří to zvládají určitý čas a pak vědí, že mají odejít. Ne proto, že by byli špatní, slabí nebo neschopní, ale proto, že jejich mise skončila. Je mnohem přirozenější žít život bez politiky. Politika zároveň - pokud je poctivě dělaná, potřebuje, aby člověk dnem i nocí o věcech přemýšlel a to v tak širokých souvislostech (neboť vše souvisí se vším), že snadno člověk přijde o sebe nebo minimálně o svůj život. Dost často je také mysl natolik přetížená, že trpí i tělo. Může se také stát, že politik vidí všude problémy a přestává se umět radovat ze života. Některé to v kolotoči politiky drží a nedělá jim to dobře zdravotně nebo charakterově. Někteří to zvládají dlouhodobě: Jsou velmi chytří, takže nemusí tolik přemýšlet, mají nadhled a umí oddělovat pracovní a soukromý čas. Někteří jsou naopak z politiky vykopnuti, neboť jejich zkaženost překračuje všechny meze politiky.

Ve svém kontaktu s politiky jsem zjistila, že je naprostá většina alespoň v malém postižena háčlivostí. Jakmile má člověk jiný pohled nebo nemá dostatek informací a snaží se komunikovat (hledat řešení, doptává se), tak vyletí něco v nich jako čertík z krabičky. Tím, že se problematikou zabývají celý den, mají řadu odborníků k ruce, nedokážou pochopit, že i vzdělaný a studující občan nemá stejné možnosti. Pokud jde o jiný pohled - oni na svém pečlivě pracovali a ten jiný jim přijde jen lajdácky nedopracovaný. Když už diskuse začne, uklidní se, ale někdy je to pro ně těžké - překročit jejich vnitřní emocionální bariéru. Tuto bariéru umí překonat ti, kterým jde skutečně o věc a tak nakonec si řeknou "tak jo, je důležité spolu mluvit a hledat řešení společně, nebo minimálně komunikovat s občany." Naprosto zavřené dveře mají ti, kteří jsou v politice chyceni do osobních soubojů. 

Do politiky vstupují lidé s různou motivací:

a) posunout republiku či Evropu zase o kus dál b) vyřešit nějaké ožehavé problémy c) zažít vlastní moc d) získat finance či výhody e) zažít co je manipulace nebo se dotknou své vlastní neschopnosti komunikovat - tj. nutnosti manipulovat f) zážitek odpovědnosti za větší skupinu a zážitek iluzí možnosti mít odpovědnost na nejvyšší úrovni g) odčinění špatných dřívějších činů h) dotknout se hranic toho, co je možné politikou vyřešit a kde už začíná osud a bytnost každého člověka. Většinou to bývá kombinace více motivací. Z výčtu je vidět, že peníze nejsou zdaleka hlavní motivací. Pokud bychom měli zjednodušit, častěji touto motivací bývá moc. Buď v podobě mohoucnosti - co dobrého mohu vykonat, nebo v potřebě posílit slabé sebevědomí. V nejhorším případě dokonce může být motivem vstupu do politiky i nějaká pomsta. 

Politiky dělím na ty, kteří

a) Si spíše řeší osobní problémy a zájmy  mocenské, lobistické, finanční či ješitné.(S těmi nepřicházím osobně do styku)

b) Ty, kteří se snaží řešit problémy země, ale jsou hodně háčliví nebo dokonce hašteřiví (s těmi většinou komunikuji krátce).

c) Ti, kteří  umí háčlivost překonat nebo na ni ve výjimečných případech netrpí. Schválně nedávám žádný příklad, stačí, když budete sledovat diskuse u Moravce, na dvtv nebo ve skupinových setkáních apod. a budete mít osobní zkušenost. Někdy bohužel i s těmito politiky je těžká věcná debata a to zejména, pokud má člověk povrchnější informace, než oni z kuloárů a studií, které se ven nedostanou a také se navzájem přímo znají. Pak překonat jejich bolest - neurazit se při jejich háčlivosti a dodat jim chuť se dál bavit bývá někdy náročné. Když se vlna překlene, komunikace běží ve vzájemné úctě zase dál. Mám pochopení a trpělivost s těmito politiky, neboť mě samotné trvalo, než jsem si při přechodu z gymnázia (po meziobdobí práce s dospělými) na základní školu (a to ještě po letech) zvykla na to, že jsou děti výrazně jednodušší, mají spoustu slepých míst v sobě i ve vztahu ke světu a jsou mentálně rozbití mobilem a počítačem (v kombinaci s pubertálním sebevědomím). 

Co s tím?

Je dost pravděpodobné, že v tomto složení je pro normálního smrtelníka nemožné v politice dlouhodobě existovat. Na druhou stranu řada lidí tam má možnost v určitém čase vykonat dobrou práci. Jen výjimečně silní a klidní lidé tam mohou ve zdraví a v pohodě sloužit státu dlouhou dobu. Má smysl takové politiky volit (a jsou v různých stranách). Mrzí mě, že preferenční hlasy nemají větší váhu a člověk nemůže volit třeba dvě strany, nebo poměrově (bylo by to složité přepočítávání). Má smysl jako občané s takovými politiky diskutovat. Má smysl je i pochválit a podpořit, když vykonají něco dobrého, neboť tím, že je posílíme, posílíme to pozitivní v nich i schopnost odolávat těžkostem a chuť v politice dál koncepčně a metodicky pracovat. 

Zároveň je třeba si uvědomit, že politici se dostávají na své hranice: Komplexnost problémů a rychlost vývoje světa vpřed jsou do té míry veliké, že tvořit zahraniční politiku, řešit důchody, trh či daně se dnes dostává spíše do sféry alchymie, než možného ekonomicko-politicko-metodického řešení. V té souvislosti si někteří nasazují růžové brýle, jiní podléhají emocím, jiní snaze uchovat klid a hlasy populismem,  někteří na rovinu řeknou, že řešení neznají. 

Moje intenzivní zkušenost s politikou mě dovedla do bodu, kdy by si člověk mohl hlavu ukroutit, mohl by 24h denně přemýšlet a stejně řešení na řadu věcí se vymyslet nedá. Čeká nás pravděpodobně doba, která nebude snímat z politiků odpovědnost- naopak bude velice důležité mít klidné, konzistentní velmi chytré a také moudré politiky. Ale zároveň nás možná čeká doba, kdy tito politici budou moci udržet jakýsi chod státu, lehce směřovat dění tím či oním směrem přijímáním konkrétních zákonů, ale spasit nás nebudou moci: Ve chvíli, kdy tají ledovce, klimatické změny i internet hýbou světem. Ve chvíli, kdy jsme narušili rovnováhu blízkého východu, Amerika se izoluje, ničíme moře a nedaří se nám po 40 leté pauze v komunismu dohnat západní Evropu (která nás přirozeně na trhy zcela pustit nechce a hodíme se jí částečně jako montovna). V situaci propojeného světa, kde jsou možné daňové ráje, najímání levnější pracovní síly. V situaci, kdy nám v republice klesá porodnost a zároveň pochopitelně netoužíme po implementaci cizorodé kultury v míře, která by naši vytlačila.V situaci, kdy je problémem (ne častým, ale vážným) překvalifikovanost nebo existence jiné pracovní pozice v životopise. Některé kroky bude nutné udělat, ale je otázka, zda se nám na vše podaří najít metodiku. Zatím se to nedaří. 

Bude nás čekat možná období, kdy se zase budeme muset opřít o sebe v rámci rodiny popř. i přátel. Ale opřít funkčně, s pozitivním aktivním protočením energie, péče a služeb navzájem, nikoliv praktikovat vyžírkovský mamahotel. Bude nás čekat prozření z iluze, že stát může vše opečovat a umožní nám to více se zaměřit na téma vlastní odpovědnosti nejen pracovní, ale i karmické. Nejen v rámci finančních výpomocí, ale i v rámci péči o příbuzné, v konkrétních situacích apod.. Více, než dříve. Může leckdy jít i o nutnost velké osobní statečnosti překonat určité období či vůbec důstojně žít v určité životní konstelaci. 

Držím nám palce, ať v sobě v rámci vztahu k sobě a k lidem  jdeme cestou k růstu vědomí, zvyšování lásky i vůle k sobě i k druhým a  v činnostech pozitivně působíme jak v rodinných, tak společenských i politických kruzích. 

Alena Kulhavá.