Povaha Čechů, srovnání nejen se státy Evropy, mezinárodní situace a cesta do budoucna

Pjér l´a Šéz vedl zajímavou přednášku o tom, o čem se mluví mezi lidmi již dlouho. S většinou věcí souhlasím já i moje okolí, v některých oblastech mám trochu jiné dílčí poznatky. K základní kostře tedy doplňuji své zkušenosti. 

Česká republika je vnímaná jako velmi duchovní země. Zároveň je to země rozvracení hodnot. Jak to k sobě může pasovat?

Karel IV., ale již i starší panovníci byli velkými osobnostmi, které vyrostly z ducha české krajiny. Více o tom  

   http://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=541235,  http://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=583398

Švejka vnímáme jako archetyp protestu proti establishmentu a je vlastně archetypem šaška. Je to člověk, který se nenechá svazovat systémem a nastavuje zrcadlo. Archetyp Švejka najdeme u Karla Havlíčku Borovského, Járy Cimrmana, kombinací krále a šaška byl i Jan Hus. Pokud je archetyp šaška čistě žitý, pak představuje zdravé doplnění opravdového krále, případně jako zdravé upozornění, že pravý král není na trůně. Jsme v tom docela jedineční a našemu humoru cizinci zpravidla nerozumí. Pokud ale archetyp Švejka degeneruje, pak je z něj skřet nebo opilý pasivní nadávající tlusťoch, který už nechce ani konstruktivně dávat zpětnou vazbu natož něco vytvářet a radovat se ze života. 

Pier la Chez vytáhl na světlo i zajímavou otázku stěhování indoevropských národů směrem na jih od Kavkazu a Kaspického moře do Indie a také na západ do Evropy. Podle něj nejschopnější - nejprogresivnější vyrazili nejdříve a tak dorazili dorazili nejdál - právě do Anglie a Francie, proto tyto země hrály vždy prim ve světových událostech. Němci podle něj jsou až druhotní a proto podléhají agresi a potřebě věci řídit. Otázka Čechů pro mě zůstává do jisté míry nejasná, protože v kontaktu se Slovany jsme byli také vypuzeni na západ (tj. byli jsme první linie podobně jako Anglie), ale až posléze, namíchali jsme se s velmi zajímavými Kelty na našem území a později i Němci. Naše povaha nese jedinečné stejné genetické rysy (i proto o to více se nechceme míchat s muslimy), ale zároveň neseme rysy všech těchto kultur, se kterými jsme přišli do většího kontaktu: Máme podobný humor jako Angličané (kteří si ve své velikosti mohou ze sebe na rozdíl od Němců udělat legraci), máme širokou emocionální duši Slovanů, ale i jejich nedostatky, rozumíme si s německy mluvícími zeměmi a jsme s nimi propojeni skrze staletí kulturou. 

Právě v otázce Německa a dalších německy mluvících národů mám na rozdíl od Piera la Cheze určitou úctu a pochopení pro tyto národy: Jezdím pravidelně do těchto zemí a přestože zde nenajdeme nonšalanci Francouzů a Angličanů, jejich společenská a jednací úroveň je dnes na vysoké úrovni. Jsou si vědomi nejen své historie, jsou pilní, pracovití a vzdělaní. Komplexy méněcennosti u nich nezažívám. V politice jednají na úrovni s hledáním řešení. V osobních vztazích jsou ti vzdělanější nesmírně štědří, aristokraté v nejlepším slova smyslu, s úctou k druhému. Jen někdy se projevuje rodičovská ochrana "malého brášky Čech". Germánský venkov je různorový: Pracovitý, ale někdy i určitým způsobem paličatý, malomyslný a někdy v pocitech uzavřený. V historii zejména v Rakousku jsme našli také hodně pokroucené povahy. Německo i přes svůj komplex viny, který je teď v mezinárodních vztazích strašidelný. Německo i přes svoji dominanci velkého státu.  Politikaření našeho rázu tam nenajdeme. Žít bych tam ale nechtěla, protože mi tam chybí ten český humor, uvolněnost, možnost se na věci podívat z jiného úhlu pohledu- resp. shodit ze stolu zcela některé typy her nebo zápasů. Shodit je vzhledem k vyšším zákonitostem, než které se jeví z úrovně metodické německé preciznosti. 

V německy mluvících zemích také působím jako exot a řada lidí se mnou chce být i přes hranice v kontaktu. Důvodem je právě i ten český nadhled a duchovnost - vědomí - které tam není v takové vertikalitě tak přítomné (je tam spíše více uřádněné "regelmasig", založené na poctivosti v pravidelné návštěvě kostela, charitě apod): Vědomí, které člověka vystřelí až do nebe (spiritualita nejen Karla IV. a našich svatých), ale i nechá zakořenit hluboko v zemi: Jsme to my, kdo podobně jako Indiáni máme potřebu trampování - naprosto niternou potřebu spát a pobývat v lese jen tak, bez civilizace. Být spojeni s přírodou jak jen to jde (téměř každý Čech má také chalupu či chatku). V západních zemích není taková potřeba a v Jižním Tyrolsku, kde mají nádhernou přírodu, jen málo lidí jezdí na výlety, natož, aby odpoledne šlo na procházku. Kromě hodně pracovní karmy a touze po velkém domě je to dáno i tím, že jim to zase tolik neříká.  Za podobného exota jako jsem já, je  vnímán náš sbormistr a nejen tím se nám daří v určitém přesahu národy propojovat. 

Indiáni vědí, že pod útlakem Američanů jejich civilizace končí a snaží se předat své učení dál. Komu? Čechům. Znám v Čechách několik lidí, kteří dlouhá léta u indiánů studovali a jsou z nich dnes vynikající léčitelé a také lidé, kteří ve společnosti hrají důležitou ozdravnou roli (vlastní bytí, přednášky, besedy). 

Nejen Indiáni, ale i další kultury vnímají, že Češi jsou hluboce spirituální: Umí vnímat hloubku křesťanství, rychle porozumět józe a zenové koany nejsou naší mentalitě vzdálené. Proto sem řada učitelů ráda jezdí a proto když takoví Češi vyjedou do zahraničí, zápaďani s nimi rádi naváží vztah. 

Češi jsou v současné mezinárodní situaci také velkými realisty a to jak my občané, tak naši politici: Vnímají, že cosi starého končí a cosi nového začíná. Vnímají, že staré jistoty již platit nebudou a poctiví a k sobě upřímní politici jsou již dnes ochotni říci, že na řadu globálních i domácích problémů neznají řešení z množiny demokratických. Snaží se zachovat zdravé hranice a zároveň vědomí vyššího stupně žití globálního světa. V této reflexi pochopitelně řada lidí panikaří, neboť si to uvědomují stejně dobře, ale neumí se s tím zatím ve vědomí i ve svém praktickém životě vyrovnat. Otázky migrace, klimatických změn, demografické křivky, polarizace společnosti, nadvlády ekonomiky nad politikou a etikou apod. Jsem ráda, že jsem si tímto procesem mohla systematicky  projít také, neboť budu rozumět lidem, kteří se v novém světě budou těžce učit žít.

Podle Piera la Cheze tak jako křesťanství ukončilo antiku, současná globální situace končí křesťansko-římsko-francouzko revoluční demokratický kapitalistický systém. Co přijde potom a v jakých formách se to bude projevovat, to nikdo neví.  Také je jasné, že tak, jako dožívali dinosauři v době postupného rozvoje savců, kteří jim běhali pod nohama, podobné to bude pravděpodobně i s naší civilizací. Postupně budeme na sebe více brát vlastní odpovědnost za své životy a novým (ne kmenovým) způsobem si pomáhat navzájem. Státy a další uskupení budou mít pravděpodobně čím dál formálnější charakter. To, co je velkým otazníkem pro všechny a slyšíme to jak u Piera la Scheze, tak u Veselovského na dvtv, Tomáše Sedláčka i v pořadech Václava Moravce a zabývá se tím řada z nás je, jak bude tento nový systém možný žít při čím dál větší polarizaci společnosti. V systému, kdy nejbohatší lidé neprotáčejí své bohatství směrem k úspěchu celku, ale nemocně si ho syslí. V systému, kdy jsou bohatí ochotní vytvořit jakkoliv nezdravý proces, který celek ničí:  Nezdravé potraviny, práce za pakatel na tři směny, likvidace půdy řepkou, likvidace Mexičanů GMO atd. V systému, kde se pravděpodobně nemocní bohatí lidé se zavřeným srdcem svého bohatství dobrovolně nevzdají, nebude smyslem jim ho ani násilím vzít a v systému, kde čím dál větší skupina obyvatel je paradoxně chudá a to i v České republice: Buď je systém smete a prožívají těžké snahy ve shánění místa či uživení se s 11 000Kč (např. kuchařky a uklizečky školy), nebo upadají do bezmoci a pasivity jako dlouhodobí bezdomovci. Když bychom chtěli sledovat určitou linku příčin, dala by se najít i zde: http://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=571183   Nikdo neví, jak se budou odehrávat další naše životy a historické události. Vlastním klidem, soudržností, k přírodě šetrným nekonzumním životem, vědomím, vertikálním směřováním, hranicemi i otevřeností, láskou i charitou (tam, kde cítíme) můžeme přispět k lepšímu průběhu. Přestože nová doba vyžaduje větší osobní odpovědnost, má i tak smysl komunikovat s konstruktivními politiky a ve volbách zvolit tu stranu či konkrétní politiky, kteří pak věci, které můžou, opečuje spíše lépe, než hůře. Jinak Homo kauflandicus a Homo managericus budou žít horší variantu v transformačním průběhem událostí. Pokud bychom se o věci veřejné přestali zcela starat, nechodili k volbám, mohli bychom se rázem ocitnout v rukou populistů, komunistů, radikálů či oligarchů a to není cesta, která je nutná. Pokud bychom s politiky nekomunikovali, opět by se obě světy ještě více oddělovaly a politici by nemohli reagovat na naše potřeby. Pokud ale na druhou stranu bychom v politiky v následujících letech vkládali větší naděje a nároky, potkali bychom se jen se zklamáním, vlastní zlobou a mělo by to vliv na veškeré části našeho života. Je také možné, že systém prochází změnou právě proto, že jsme začali příliš spoléhat na stát (částečně si to moc státu přála), rodinné vazby a sounáležitost je slabší a v mladé generaci se bohužel začíná vyskytovat i více lidí, kteří nechtějí pracovat, ale hrát si na mobilu a koukat na youtube nebo alespoň tříštit svoji pozornost i během pracovního procesu mezi práci a média. 

V současné době část společnosti vědomě či nevědomě působí v pozitivní roli Švejka, část lidí ale přepadla do odvrácené strany tohoto archetypu: Jde o alibistické kritizování systému, který je nikoliv ve všech lidech, ale i ze systému samotného již přežitý. Kritika lidí, kteří v něm dosluhují (a to i poctivě) je pouze neochotou se podívat realitě do očí: Snažíme se naložit na politiky řešení problémů, které ze své pozice vyřešit nemohou: Demografická křivka, důsledky rozvrácené ropné společnosti na blízkém východě (ze které máme benzín), rozvodovost, krize mužství, klimatické změny apod. Někteří dokonce přepadli do zcela humusoidní neurčité kritiky všeho, neochotni cokoliv konstruktivního udělat a neochotni ze sebe vydat kouska lásky. Jiná část společnosti podléhá německému naivismu či pocitu viny a bezhraničnosti. Tak jako Němci mají svoji velikost a malost ve Faustovi, tak my ji máme v králi i šaškovi. 

Ne náhodou se v Čechách protočil problém s Dalajlámou:

http://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=564244

Přeji nám, abychom v sobě co nejvíce objevovali Krále i šaška ve své nejvyšší podobě, abychom se smířili s koncem jedné éry a nástupem éry nové a uměli v přechodném období zachovat to nejlepší ze starého řádu a nechat přijít a v sobě vyrůst to nové z nového řádu. 

S láskou Alena Kulhavá