Zajímavé události poslední tří dní. V tomto směru letním způsobem předatelné. Nejlepší je ta poslední událost :) ?
1) Chtěla jsem si v horkém cestování na chvíli ulevit ve Františkánské zahradě z Vodičkovy ulice v Praze a k tomu si dát zmrzlinu. Položila jsem si batoh a pánovi řekla: "Dám si jednu, ale napřed se napiju." Jenže jsem trochu ztratila pojem v čase a tak pro jistotu zkontrolovala. Ješkovy voči, musím hned jet, už je čas vyzvednout jógové učitele z Indie (Ameriky) na letišti. "Moc se omlouvám, ale neodhadla jsem čas a zmrzlinu už nestíhám, musím honem na letiště." Zmrzlinář naštvaně pokřikoval: "Jó, to známe tyhle finty, to tu dělá spousta lidí. Chce si na chvíli odpočinout." "Ale opravdu, mě přijedou indičtí učitelé..." Nebyl čas vysvětlovat. Ale až jsem se z letiště vracela, dala jsem si tu práci a i zmrzlinu si nejen vychutnala, než jsem měla další akci, ale vše i zmrzlinářovi vysvětlila (ne kvůli sobě, ale kvůli jeho pochopitelné skepsi). Kdybych si bývala ale zmrzlinu dala.....nejela bych na letiště zbytečně....protože za tři minuty psal kamarád, že učitelé nepřiletí (resp. až zítra), neboť zavřeli Frankfurtské letiště. A já už v metru zprávu nedostala a přečetla jsem si ji až na letišti. Jenže na druhou stranu i když jsem jela na letiště už podruhé zbytečně (učitelé měli přiletět ráno, ale zpozdilo se letadlo z New Yorku a to z Frankfurtu už nečekalo), preventovala jsem úpal, protože bych jinak bývala měla velké pokušení jít na sluníčko (a to jsem cítila, že není už ten den pro mě ok). Takto jsem mohla i zmrzlináři zlepšit dojem ze světa a v průběhu cesty být v lásce a vděčnosti svým rodičům, lidem, kteří mi pomohli a i svým učitelům.
2) Plzeňskou ulici cestou domů přecházím v pozdní noci na červenou. Neříkejte to malým dětem, ať jim neděláte zmatek. Ve dne nemám chuť systematicky ohrožovat ani sebe a ani vytvořit nervozitu pro řidiče. Aut jezdí hodně a rychle. Ale později večer, kdy je klid, každé auto slyšet a vidět, nemám zájem brzdit noční jezdce, neboť sama vím, jak jsme s bývalým přítelem využívali noc k průjezdu Prahou na dlouhé cesty k zahraničním sborům. Omylem jsem v noci zmáčkla semafor a bylo mi to líto, přešla dřív, než padla zelená a auta musela zastavit....ale za chvíli viděla dobrý smysl: Chlapík mohl na zelenou přeběhnout a v rychlosti skočit do právě přijedší tramvaje. Nikdy nevíte...
3) Přicházela jsem s výletu a na Náměstí Míru hladová (přicházela jsem později) si chtěla dát pizzu. V batohu jen malá peněženka, kdyby mi ji někdo u koupání ukradl a tak jsem si neuvědomila, že je už skoro prázdná. "Hm, tak si ji nekoupím, mám jen 11 korun", řekla jsem prodavači. Ten něco zamumlal, čemu jsem nerozuměla, ale znělo to přívětivě. "Ne, to jste moc hodný..." myslela jsem si, že v tak pozdní noci jedna pizza levněji pro něj je obdarování pocestného...a tak mi to za pár kroků bylo líto, že jsem to nepřijala a vrátila se. Ale situace se ukázala jiná "Takle se nedomluvíme", odpověděl prodavač, "nabízel jsem vám platbu kartou..." Uvědomila jsem si, že jsem špatně slyšela. Kartu jsem z pochopitelných důvodů s sebou neměla. A tak jsem odkráčela. 14 Kč rozdílu mezi tím, zda budu mít na ten nákup spíše melancholickou vzpomínku (nezranilo mě to, muž byl v právu a já jen nerozuměla) s pocitem větší anonymity, nebo kdyby mi pizzu za vše (11Kč), co jsem měla, býval pizzu prodal, propojilo by nás to lidsky a pak bych si spíše šla koupit pizzu k němu a oba s krásným pocitem bychom se znovu potkávali. I bych se ho i zeptala, zda mu to mohu vrátit (takto jsem už dvakrát vracela i pár desítek korun Vietnamcům blízko, kteří mi to sami nabídli - důvěřují mi a jsou rádi, že jim netykám zároveň s nimi občas prohodím pár slov). Každý máme jen určité dary intuitivního vnímání a jen určitou chuť experimentovat s lidskou dobrotou a je to tak v pořádku. Ve velkoměstě je to samozřejmě obtížnější. Ale třeba i tento muž začal díky mému přeslechnutí nad tímto tématem rozjímat? A já si uvědomila snížení své mozkové kapacity v horkém letním večeru.
4) Jiná situace nastala na veřejném záchodě na Václavském náměstí. IP Pavlova zavřené, Náměstí Míru zavřené a i když jsem kupovala u Džoudyho knihu, tam také opravovali záchod....Na Václavském náměstí na WC mírný smrad cigaret, ale ještě se to dalo, věděla jsem, že nenačichnu tak, aby to moje indické učitel rušilo. Přesto je to vždy nepříjemná facka a ptám se v duchu výběrčího "musí to bejt?" a vím, že musí...a tak přestanu vnitřně remcat. Cikánský výběrčí mi nabízel pohlídat kytku. Za jeho hlavou jsem uviděla kytaru. "Jé, vy hrajete?" "Hraju, ale dneska mě tak moc bolí noha, vzal jsem si několik brufenů, nemám náladu a hlavně sílu..." Uviděl moji chuť si společně zazpívat a tak řekl "tak jo" a dali jsme pět písniček. Byl cikánsky muzíkální, já uvolněná, lidé kolem chodili "jé zpívací záchody, to jsme ještě neviděli" a my jim pověděli, jak hudba léčí tolik věcí...zatím se ve zpěvu k nám nikdo nepřidal. Ale třeba se přidáte příště vy. Pokud se mi totiž bude chtít čůrat a budu v blízkém okolí Václavského náměstí, je celkem jasné, kam zajdu.
Otevírám k tomuto článku diskusi, ale prosím o tuto strukturu:
nemá smysl komentovat každý detail, PROSÍM ZDRŽTE SE HODNOTÍCÍCH A PITVACÍCH KOMENTÁŘŮ...ZKUSTE JEDNOU VYPUSTIT POSUZUJÍCÍ VĚČNĚ ŠTĚBETAJÍCÍ MYSL A PUSŤTE SE DO SRDCE...A PŘIDEJTE NĚJAKÝ SVŮJ ZAJÍMAVÝ SRPNOVÝ PŘÍBĚH.
S přáním i v rámci vedra co nejkrásnějšího srpna Alena Kulhavá (obrázek z encyklopedia britanica)
