Co se dnes odehrává v médiích? Jak dnes fungují novináři? Jak jednají politici? Současné události neotevřely jen naše společenská témata, ale jako bomba otevřely i globální témata moderní společnosti. Vítejte.
V běhu současných událostí jsem se pokoušela stále hledat řešení do budoucna a psát o nich, hovořit s lidmi blízkými i vzdálenějšími. O to se snažili i mluvčí na Staroměstském náměstí. Nešlo o nějaká programová prohlášení nebo rady, koho bychom měli jako prezidenta volit. Šlo potvrzení a výzvu ke každodennímu konání tak, abychom mohli pokračovat dál.
Přestože někteří lidé na Staroměstském náměstí byli, přestože se účastní třeba i nějaké modlitby, mají někteří tendenci upadat do nekonečného rozpitvávání toho, co už více rozpitvat nejde. Nedozvíme se, zda skutečně prezident Zeman ministrovi Hermanovi vyhrožoval a musíme se s tím smířit. Nedozvíme se, kdo za čím stojí a co jsou čisté motivy jednání a kdo má motivy jednání zástupné. Budeme vystaveni různým teoriím z médií a pokud se budeme zaobírat hlavně jimi, nikam se nedostaneme. Utopíme se ve vlastním nihilismu.
Utopíme se bohužel nejen ve vlastním nihilismu, ale i jako krysy začínáme napadat ostatní, nevěřit ničemu a ztrácet směr vzhůru i dopředu.
Na druhou stranu je dobře, že se téma pravdy ve společnosti otevřelo, protože nejen působením pana prezidenta a jeho spolupracovníků, ale i řady dalších politiků e businessmanu se nám smysl pro pravdu ztratil do té míry, že to vykvasilo.
Nepomůže nám od Tomáše Sedláčka, Václava Cílka a Tomáše Klvani vědět, že se přesouváme do internetového světa, čelíme volebním kampaním založených na emocích (vytvoření strachu a pak jeho léčení), nereálných populistických slibech (které chceme slyšet), ztrácíme čisté novinářské prostředí. Potřebujeme se v takovém světě naučit žít.
Zcela jasně se tento trend ukázal při oslavách založení republiky, ale on je přítomen v menší míře stále. Kéž je nám tato situace (kde vlastně o nic tak ohrožujícího nešlo) trenažérovou lekcí na časy, kdy bude hůř: Na časy skutečné prezidentské kampaně, která může být stejně jako v Americe nelítostná, na časy zvýšené propagandy (která už je i teď dost masivní) z různých stran (Rusko, USA, odpůrci EU, ale i sluníčkáři apod.). Na časy složitého geopolitického uspořádávání, kdy si můžeme být jisti, že zprávy různých lidí nás budou chtít uvést k příklonu k jedné či druhé mocnosti.
To, co mě dále na situaci dnešních dnů znepokojilo je míra lživosti a míra konspirací v jednotlivých médiích. Vyloženě nepravdivé informace od oficiálních lidí z politiky a kultury, u kterých bych to absolutně nepředpokládala. Do konspirací se zamotali nejen občané, novináři, ale právě i větší množství politiků. A to je pro mě krize elit nového řádu. Od politika očekávám politické jednání - tj. hledání řešení v situacích, s ohledem na důležitost problémů a čistoty prostředí. Pokud se jeho mysl utrhne do nesmyslných dedukcí, co můžeme čekat od občanů? Nechci v tom vidět záměr, chci v tom vidět selhání. Ani přes výslovnou výzvu vládě ČR, parlamentu a senátu se z toho některým politikům nepodařilo vyjít ven. A těm kterým ano, těm se nepodařilo nastavit takovou rovinu komunikace, aby věci jasně vysvětlili, aby předložili jasná fakta o obchodních vztazích s Čínou atd. a aby to destruktivní jednání jejich spolustraníci zakončili.
Jsem ráda, že nejzákladnější rovina debaty o našem vztahu s Čínou proběhla třeba i v Otázkách Václava Moravce v neděli 30.9. Do určité doby nejasné stanovisko, zamlžování a rozpitvávání podružných skutečností ze všech stran vedlo k možným různým podezřením a zbytečným animozitám mezi lidmi. Podle slov Daniela Hermana slib, že se bude setkávat s Dalajlámou jen soukromě nedal, naopak (a dosvědčuje to i eurokomisařka Jourová) byl vždy zásadně proti a deklaroval to. Unáhlené reakci vlády docela rozumím a vnímám ji jako možná nešťastnou, ale ne zásadní. Navíc ministr Herman na poslední chvíli změnil své úmysly a ministerstvo zahraničí nemělo čas své jednání promyslet. Stejně tak rozumím rychlé změně u Hermana: Ve chvíli, kdy je někdo tlačen proti svému svědomí někam, může se snažit vyhovět, ale pak stejně to svědomí na poslední chvíli situaci rozčísne. Vnímám jako více neprofesionální to, že se tato situace vládě nepodařila v mediální bublině veřejnosti dostatečně a včas vyjasnit. To, co mě zajímalo a zajímá je, jak jsou a budou fakticky nastavené vztahy s Čínou a jak konkrétně budou vypadat ekonomické i diplomatické vztahy tak, abychom si skutečně udrželi statut samostatné nezávislé země s naší prosperující ekonomikou s exportem do zahraničí. Včetně samozřejmě zachování demokracie možnosti scházet se s kýmkoliv. Zajímajímá mě také financování ČSSD vzhledem k Číně. V celosvětově citlivé otázce Dalajlámy pokud by se České republice jako první zemi podařilo prolomit ledy s čínskou stranou (neboť zde již nejde o charisma Václava Havla, ale o standardní mezinárodní vztahy) a obě strany pochopily, že Dalajláma ve své politické rovině nepředstavuje pro svět nebezpečí, byla by to světla vlaštovka pro ostatní země. Podporuji v tom vládu, neboť v řešení mezinárodních otázek nejde jen o ekonomiku. Při příští návštěvě Dalajlámy by mohla Česká republika vydat dopředu pouze diplomatický protokol o politice jedné Číny s informací pro čínskou ambasádu, že návštěva tentokráte proběhne na oficiální úrovni a nepředstavuje žádné ohrožení v mezinárodní politice. Několik takových prohlášení za sebou v průběhu let, větší informovanost obyvatel, kdo je Dalajláma a jaká je situace v Tibetu (aby nehysterčili na ulicích) a Dalajláma by mohl možná po čase přestat být tak vyhroceným tématem. Postupně takto citlivě řešit i další otázky ve vztahu s Čínou. Něco v tom smyslu. Je to jen můj laický pohled a konkrétní formu zlepšování diplomatických vztahů nechávám na vládě. Nepřijámám to, že se máme chovat jako ostatních 51 zemí - můžeme být světlem dopředu. Nepřijímám ale ani to, že bychom měli jít hlavou proti zdi místo toho, abychom hledali cesty.
Pokud jde ale o určité "lámání chleba", kudy se nejen Česká republika, ale i další země uberou (a tam skutečně mohou hluboce duchovní Čechy s magickou Prahou sehrát klíčovou roli) v rámci hodnotového nastavení, budou následující lekce velmi nelehké, protože Dalajláma (i přes svoji částečnou politickou aktivitu) představuje hlavně autoritu duchovního učitele. A tím bezesporu je a jakékoliv hysterické kvílení lidí ve strachu nebo v nechuti se sebou něco dělat to nemůže změnit. Pro Čínu s jejími praktikami je Dalajláma trnem v oku.Dalajláma nemá být pro nás modlou, ale úhelným kamenem. Stejně jako jiní duchovní.
Máme pocit, že nemáme ve státě žádné elity. Žijeme skutečně dobu, která nevygenerovala osobnosti typu Karel IV., Tomáš Garyk Masaryk, osobnosti, které se nacházejí i dnes v některých jiných zemích. Ale neznamená to, že žádné osobnosti nemáme. Problém je právě v těch uzavřených kruzích, že osobnosti nejsou tolik vidět. Zároveň nemají tolik chuti vstupovat do veřejného života. Z části vzhledem ke svému individuánímu životu a všeobecné laxnosti k věcem veřejným. Z části z nedůvěry k veřejnému jednání právě kvůli médiím. I touto zprávou je žádám, aby ze svých ulit vylezli ven. Snad i k tomu setkání na Staroměstkém náměstí jako zoufalý akt nespolečenské společnosti posloužil.
V současné době můžeme konzumovat nejen chipsy, ale i zprávy a informace. Je potom těžší najít informace, které by mohly sloužit k dobrému životu, když smyslem řady informací není inspirace, ale emocionální rozhoupání, tak jako v cirkuse či v hororu.
Výhody toho, že můžeme psát všichni blogy, dokonce i posílat články do internetových novin jsou nesporné: Informace, ke kterým bychom se nedostali, můžeme mít zítra před očima. Nevýhody jsou ale také zřejmé: Jestliže platí výše zmíněné (snaha o show nebo vyvolání emocí, zejména strachu), pak je také jasné, že média filtrují zprávy podle toho. Vytváří se mediální obraz skutečnosti. Obludnost celého toho systému jsme si osahali u migrační krize a osaháváme si ho u kauzy Dalajláma-Zeman-Herman-Brady-Staroměstské náměstí.
Jsme skutečně v informační válce a je třeba si to připustit a naučit se s tím zacházet. Ta válka má svá příměří (ale i v těch se střílí) , ale má i své jednotlivé bitvy, jednou z nich zrovna procházíme.To, že jsme se naučili lhát a to i typem bull-shit - činí z války oštěpy válku kulometovou.
Vážným problémem je přejímání informací renomovanými tiskovinami. Pokud neznámý bloger uvede omylem chybnou informaci, čtenář o ní může zapochybovat a dokonce může na danou věc pisatele upozornit a ten ji může opravit. Veřejnost blogy laiků nevnímá jako zdroje jistých informací. Pokud ale v tisku papírovém nebo internetovém vyjdou okopírované zprávy z jiných médií, aniž by redakce přímo v realitě kontrolovala jejich pravdivost, dostáváme se do nebezpečného mediálního víru, který může semlít kohokoliv. Sama jsem ve svém podnikání takovou dílčí zkušenost zažila a byla překvapená, že i nejrenomovanější tiskoviny pouze okopírovaly chytře napsaný text člověka, který měl osobní záměr zničit jiného člověka (naštěstí ne mě). Takto vznikají i lživé zprávy o Evropské unii. Evropští poslanci mají na svých stránkách dost často kolonku "euromýty", ale kolik čtenářů tam zavítá? Mám tu výhodu, že pokud v tisku najdu něco, co se mi nezdá pravdivé, informuji se přímo u jednoho blízkého europoslance a mám do dvou dnů odpověď. Vždycky, když jsem četla nějaké údajné nepříjemné nařízení EU, zjistila jsem, že zní zcela jinak. Tragické je, že informace z tisku používají a taková nařízení vyžadují i naši úředníci. K tomu nemám slov.
Vzdělaní lidé pohrdají nebo se bojí jednání zemitých lidí a zemití lidé nenávidí a mají iluze o vzdělaných lidech. Až tak daleko jsme to v těchto dnech dopracovali. Vzdělaní lidé nerozumí tomu, proč zemití lidé uvažují tak, jak uvažují. V éře internetu ztrácejí někdy vzdělaní lidé kontakt s pudem sebezáchovy. Potom mají zemité a i třeba skutečně hloupé lidi za plebs, kterým pohrdají. Zemití lidé naopak podceňují vzdělání a někdy i přes svoji lenost, nechuť nebo neschopnost se vzdělávat mají jako obranu před připuštěním si tohoto faktu tendenci se vysmívat vzdělání a tak i vzdělaným lidem. Tím, že se lidé nastěhovali do měst (zejména vzdělanější), uzavírají se do sociálních skupin na facebooku atd., se problém zhoršuje.
Pokud si vybírám své přátele, jsou to lidé vzdělaní. Ale udržuji si vztahy i s lidmi jednoduchými a v lásce s nimi pěstuji sounáležitost. Jsem schopna se zastavit i s bezdomovcem a ve skutečném zájmu se ho zeptat na jeho příběh. Velkou školou pro mě bylo projití si různými sociálním a věkovými skupinami: Učila jsem 10 let na gymnáziu, po té 4 roky pracovala v individuální praxi s dospělými a dnes učím na základní škole. Ze začátku to nebylo pro mě jednoduché, ale právě základní škola mi rozšířila prožívání toho, co je lidství v to nejlepším slova smyslu.
Václav Bělohradský mluví o další rovině polarizace, která do jisté míry kopíruje tu výše zmíněnou, ale ne zcela:Vyvolení, ale ne zvolení (tj. vzdělaní lidé s občanskou iniciativou, kteří se ale nedostali do politky) a zvolení, ale ne vyvolení (tj. do politiky se mohou dostat i různé osobnosti, které mají mandát, který je třeba respektovat. Někdy se tam mohou dostat i lidé velmi zvláštní a nastává problém). Toto napětí se zvýšilo přímou volbou prezidenta a v těchto dnech to eskalovalo. Kdybych se směla dnes rozhodnout (i tehdy to bylo rozhodnutí politiků a sociologové před tímto krokem varovali), nehlasovala bych pro přímou volbu prezidenta. V současné době ale musím přijmout výzvy, které nám tato volba přináší.
Zkoušela jsem v sobě - pro sebe i třeba pro své okolí - hledat nějaké inspirace:
- U každé informace se snažit dohledat pramen, záměr. Pokud neumím pracovat s vyhledáváním propagandy, najít si ve svém okolí někoho, kdo se servery pracuje.
- Pokud nelze dohledat záměr nebo pravdivost informace a mám pochybnosti, takovou informaci brát v uvozovkách - zvláště emotivní vyjádření a složité konspirace i od politiků.
- Pokud nemohu zjistit pravdu, smířit se s tím a nepropadnou jednomu z možných pohledů. Pravda se může ukázat později.
- Lepší než číst internetové zprávy je sledovat věrohodný diskusní pořad (např. Otázky Václava Moravce),kde již kritický a vzdělaný redaktor může položit otázku takovou, že nějaké případné nepravdy nemají tolik šanci. Zároveň při mluveném projevu se ukáží i nonverbální signály toho, zda dotyčný mluví pravdu, mlží anebo dokonce lže.Také lze číst známé renomované novináře. Bohužel i někteří z nich se nechali uvláčet množstvím nejasných informací v těchto dnech a ztratili svoji věrohodnost.Dobré je samozřejmě setkávat se s politiky na jejich setkáních v jednotlivých městech.
- V každé informaci se snažit najít nějakou pozitivní cestu pro sebe a tu pak přenést do reálného života. Nebýt pouze konzumentem informací nebo hráčem v diskusích na sociálních sítích. K témuž vést své okolí.
- Vědět, že v mediální hře jsou nechtěně zapojeni i politici a tak pomáhat i jim stát nohama na zemi.
- Scházet se a diskutovat o věcech v lidských skupinkách v bytě, hospůdce. Vytvářet společné projekty v míře podle svých možností a nastavení.
- Vyhledávat a podporovat osobnosti ve svém okolí, aby se zapojily do veřejného života (zdaleka nejde jen o budoucí kampaň na prezidenta, ale právě o celkové oživení veřejného prostoru). Půjde i o to vnímat, která osobnost se na co hodí. Kdo může být skvělým bavičem, nemusí mít dostatek kvalit na složitý post prezidenta. Osobnosti vyzývám k tomu, aby se do veřejného prostoru zatáhnout nechali.
- Přes všechen internetový trend co nejvíce žít ve světě, prožívat lásku a péči jeden o druhého v rovině lidské blízkosti i růstu. Užívat svého těla. Užívat přírody i toho, co jsme kulturně vytvořili. Umět obstát i ve výzvách reálného světa, neschovávat se do vysněného světa internetu, který pouze reaguje na to, co chceme. Charakter se nebuduje přes konzum a klikání, ale v konfrontaci s výzvou. Prožívat, nescanovat (texty na internetu, foťákem reálný svět).
- Pokusit se spojit se vzdělanými lidmi a zároveň mít kontakt se všemi vrstvami společnosti. Respektovat se navzájem v té největší hloubce, ne jen formálně.
- Pokud budu mít pocit, že jsou všichni kolem mě ve skepsi a krysí válce a neunáším to, zajít si pro podporu do společnosti, kde se to neděje a to světlo přinést i do společnosti, kde se to děje.
- Meditovat, cvičit a chodit do přírody - to jsou nejzákladnější zdroje vnitřní síly a obnovy. Rodiny s menšími dětmi žijí něco z toho automaticky a ve chvíli samoty se učí krátkým intenzivním propojení se sebou sama.
- Uplatňovat ve svém jednání asertivitu a také co nejvíce strategii vítěz-vítěz (win-win).
- Respektovat pohled jiného člověka, snažit se porozumět, jak k takovému pohledu dospěl.
Alena Kulhavá
