Nevážíme si svobody, proto částečně zažíváme politiku "Ruska". Co s tím?

Některé věci se nedají změnit kouzelným proutkem, ani demonstracemi, ani revolucí. Mají svoje tempo a svoji dynamiku. Přesto jsou nějaké možnosti, co s tím dělat. Vítejte v Alenčině králičí díře...

Svoboda znamená zodpovědnost. Pokud je svoboda pouze "nevaž se, odvaž se" a svoboda nic nedělat a o nic se nezajímat, beztvaře plout světem, pak se dějí věci. 

Není to špatně ani dobře, je to dětský způsob zacházení se svobodou. 

Stejně dětský, jako je mladě dospělý - ale vlastně také nevyzpělý přístup "ovlivněním politiků změním svět."

V nejhlubším slova smyslu skutečně nemáme moc nad budoucností a v tom jsem s jogíny i křesťany za jedno - v pokoře jít cestou, která přináší zkušenosti nám samotným i ostatním kolem nás. Na druhou stranu v jasných společenských strukturách (předvolební meetingy, volební programy, volby a i emaily na politiky) je totální nečinnost pro většinu smrtelníků, kteří ještě nevyvázli z kola samsáry, pouze pohodlný útěk od skutečnosti a odpovědnosti zhruba věci sledovat a volit. 

- V této souvislosti se davy opájejí představou - falešnou nadějí, že politik, který "má již hodně nahrabáno z podnikání", nebude potřebovat krást. Na nutnost oddělovat politickou a ekonomickou moc (aby se politická moc nestala služkou ekonomické) upozorňoval už Platón, přičemž on tam ještě vložil nutnost filosofie (tj. moudrého přesahu kritickým zkoumáním věcí bez ohledu na pragma). Důležitost oddělení politické moci a ekonomické moci zdůrazňoval také Tomáš Garyk Masaryk. Máme ho v abstraktní úctě, ale v praxi se jím neřídíme. Pak jsou možná Čapí hnízda, podivné daňové cestičky i vydírání podnikatelů, kteří se dostali do obtíží - snaha skoupit celý stát stůj, co stůj - i když to stojí životy lidí (sebevraždy apod. - viz Kostelecké uzeniny). Statistiky z elektronických pokladen má podnikatel Babiš, ale nedá informace běžným podnikatelům, aby udržel svoji konkurenční výhodu (opakovaně jsem se snažila o narovnání této nekalé konkurence na ministerstvu financí a odpověď jsem nedostala). Pokud ani nad tím se nepozastavíme, musíme "spadnout králičí dírou" skutečně ještě hlouběji a vymáchat si držtičky ještě razantněji. Až jak moc se přiblížíme oligarchickému Rusku, nemůže tušit žádný politik z demokratické strany. Přestože totiž není politikem "one man show" jako Babiš ve svém hnutí, máslo na hlavě z různých kauz mají někteří a tím jen přispěli k velkému omylu občanů "je jedno, koho budu volit, stejně jsou to všichni gauneři, kteří si kradou pod sebe". Schopnost rozlišovat korupci (která je ve všech státech a ve všech politických stranách), nešťastného poskomunistického pavouka (kdy kádry měly a mají lepší přístup k firmám) a oligarchii nového typu (Babiš) jsme do jisté míry ztratili.

- Nelze ani v případě Babiše, ani v případě Zemana nikoho zachraňovat. V případě Zemana je to ještě komplikovanější. Tento velký muž má své nesporné kvality - otcovsky naslouchat davům a podporovat v nich to dětské. Má také vzhledem ke svému pudu sebezáchovy realistický pohled na migrační krizi. V této souvislosti volit někoho jiného a risknout tak uvědomění si hlubších vrstev migrační krize (s nejasným výsledkem, jaké praktické stanovisko nakonec v době lámání chleba jiný prezident než Zeman zaujme), je pro občany těžké. A vzdát se tatíčka ve prospěch vlastní odpovědnosti k osobnímu růstu - to je nepohodlné. To raději skousneme lži a mocenské hry našeho současného prezidenta.

-  Míra možného růstu je daná jak davem, tak tím, kde se vyskytuje špička společnosti. Pokud se duchovní a intelektuální špička někdy od politiky distancuje a politikou se zabývá více "pražská kavárna" - která neuznává přirozený vývoj věcí (přestože satyra a aktivita je na místě), pak je to do jisté míry podobné, jako když ve třídě jsou špičky třídy omezené ve svém vnímání a tak učitel musí přísně hlídat učivo, aby zkušenostně nepřestřelil - nedostal se mimo rámec zkušeností těchto špiček. Pak je totiž vysmát a takové vyučování nemá smysl, resp. musí se jen stáhnout zpět pro dobro dalšího vyučování. Jiná typická situace v řadě zaměstnání: Pokud jsou nějaké kolegyně zajaté "v tradici slepičáren" v práci a "vše vědí nejlépe, vytvářejí mraky domněnek" (což je tak typické pro ženské kolektivy), je to sice pro nově příchozího cosi neznámého (kdo pracoval spíše v mužských či smíšených kolektivech), ale musí to pochopit a musí také pochopit, že je velmi nesnadné s tím "něco tady a teď" udělat. Změna může nastat až tehdy, kdy se k ní starší kolektiv jeden po každém rozhodne nebo dojte zážitkem k nějakému "osvícení" a přeskoku na vyšší rovinu bytí. (viz i Čtyři dohody, které prezentuje i Jaroslav Dušek). Pokud ale naopak politici cílí na to nižší v nás a nereflektují nejvyšší možnou reálnou laťku společnosti, destruují celé politické pole. V tom jsou proslulé populistické strany, kam Babiš patří a do problémů potom tahá i ČSSD. 

- Pokud se nějaký náš známý topí v nějaké situaci nebo jde "jakobycestoudopekel", nemůžeme mu v tom pomoci. Můžeme inspirovat, ale nemůžeme posuzovat (neznáme všechny okolnosti a nutnosti lekcí) a nemůžeme tlačit. Můžeme jen autenticky být a rozhodovat se srdcem, intuicí (popř. i rozumem), jas budou naše životy propojeny (jak mají být pro učení nás obou asi teď propojeny či  někdy i odpojeny). 

 - Globalizační problémy, monopoly, mocenské struktury jsou ukázkou končící civilizace (která bude ale dobíhat ještě možná 400 let)  a politici to sami cítí. Cítí, že jejich "přirozená politická" působnost je kamsi posunutá a točí se v začarovaných kruzích. Proto řada lidí chápe, že v rámci zrodu nové civilizace je naším úkolem vzít si svoje kompetence zpět. Jakým způsobem (který nebude stejný jako v době starší) se to bude dít, nikdo neví (byť nastavení některých dětí i dospělých na to ukazuje). Nikdo neví, kam konkrétně to bude směřovat. Každopádně má smysl tento směr sledovat. Směr, ve kterém vnímáme své potřeby v kontextu celku. Směr, ve kterém vnímáme svět jako organismus a ne jako systém. Je to směr, který může vyvést lidstvo z bezmezného zneužívání planety Země. Ale není vůbec jisté, že se tímto směrem lidstvo ubere. Zatím tomu nic nenasvědčuje - zatím se tudy vydávají pouze jednotlivci. A ega mocipánů a šéfů korporací jsou utržená čím dál více a tudy cestu k "organismu" vést nemůžou. Náboženství ekonomiky (viz Tomáš Sedláček) je mnohem reálnější, než svět křesťanů, tibeťanů nebo indiánů. Pokud se posunou věci mírnou cestou, tak se to asi nestane během desetiletí, ale spíše během několika staletí či tisíciletí. Pokud má být hybnou silou nějaká katastrofa (katastrofy), může to být rychlejší. 

- Politické strany mají velmi obtížnou situaci v dnešní době, neboť rozhodnout, zda je v každém případě nutné, aby strany v rámci vlády spolupracovaly, nebo zda je v určité situaci nutné nastolit totální distanc, popřípadě se v distancu spojit s jinými stranami, to je velmi těžká otázka, kterou teď řeší ČSSD, KDU-ČSL i Topka (byť to nepřizná a Kalousek má jasno) a i ODS (v nějaké rovině) apod. Nezávidím nikomu z politiků. Neboť máme demokracii a lidé mají právo volit Babiše. Měli právo volit komunisty v 1948 a zažít tak omyl totálního uchopení moci. Kde je hranice mezi lineárním vývojem a nutností revoluce a k nestandardním krokům? Kam až mají nechat politické strany Babiše zajít? Kam až ho chtějí nechat zajít lidé? 

Nevíme to nikdo, jen se můžeme chtít orientovat v základních principech společnosti, podivných praktikách Babiše a i v tom, kterou politickou stranu a proč budeme chtít volit - tak aby volba byla spíše lepší než horší (podle našich aktuálních informací bez ohledu na záruku) a nebyli jsme pasivně vrženi do víru dějin. Není třeba k tomu dlouhé vysedávání u internetu, ale spíše kombinace určité informovanosti (umět sledovat podstatné), základního vzdělání (základní principy), charakteru a kontaktu se sebou sama (případně i v přírodě, kde je hlava i srdce otevřenější). V případě nerozhodnosti můžeme zajít se zeptat na pro nás důležitá témata na předvolební meetingy stran, mezi kterými se rozhodujeme - kterou budeme volit. A můžeme mezi sebou v pochopení a úctě hovořit a tak se navzájem inspirovat. Pokud máme pocit, že máme politikům něco sdělit, můžeme jim napsat nebo se s nimi setkat. V rámci samsáry nemůžeme utéci ze společnosti k nečinnosti a ignoraci (která vedla ke komunismu a i k nacismu)  a zároveň se nemusíme chytit do potřeby ega věci kontrolovat a lpět na neuskutečnitelném stoprocentním bezpečí a funkčnosti. Proto tento článek směřuji nejen lidem, kteří jsou pohodlní  se o politiku zajímat (na své úrovni a podle svých životních povinností a situace), ale i pro lidi "duchovní", kteří nechtějí volit a nechávají tak volbu na davu. 

Carpe diem.  

Alena Kulhavá