Nárokování uprchlíků je podobné jako nárokování současné části mladé generace v Evropě

Moderní pedagogika a rodičovství nepočítá s krizí, traumatem, osudem, žehlí cestičku a nárokuje krásné harmonické zážitky. Dobrá doba rodí vnitřně slabé muže. Děti nárokují...uprchlíci nárokují...co se opomíjí? Kam to vede? 

Je pochopitelné, že člověk, který je ohrožen zabitím nebo totálním hladomorem hledá východisko ze své situace. Je pochopitelné, že hledá východisko nejlepší - snaží se dostat do krajiny, která je nejperspektivnější pro jeho přežití a dobrý život. Tím velkým omylem ale je, že tento prostor je Evropa. Evropa se svými vyspělými technologiemi neumožňuje zaměstnat milióny Arabů a černochů bez vzdělání a nutně dochází k degradaci duší uprchlíků a parazitismu, neboť velmi snadno se dostaví pocit....

.....pocit NÁROKU. 

Jenže to je iluzí. Nárok nemá člověk na nic: Narodil se do určité země s určitým příběhem a zcela jiné země světa nemají povinnost se o něj postarat. Naopak pasivitu, kterou by Evropa svým činěním vytvořila, je obrovskou zhoubou celého principu existence na planetě Zemi: totiž "dobývati chléb náš ve zdejší"...prací, invencí, s energií i schopnosti překonávat překážky. Jistě, že traumata vzniklá válkou nebo místní situací tamějších zemí jsou hrozná a jsem pro to, abychom do Afriky i Asie vysílali humanitárně psychology,i určitou humanitární pomoc,  ale pokud i traumatizované osoby zakonzervujeme v bezpracné iluzorní bavlnce, jako bychom je v lekci na tomto světě zabili.Právě traumatizovaný člověk má někdy tendenci upadnout do stavu "já jsem si své bolavé odžil a teď mě živte." 

Jsou otřesné osudy lidí druhé světové války a jsou neuvěřitelně otřesné zážitky dětí v Sýrii. Hlad a žízeň v Africe budou ještě více mučivé. Ale přesazením těchto lidí do dávkového systému zde (neboť práci pro ně nemáme) jim v úrovni duše i v úrovni rovnováhy světa (snad i základní morální premisy bychom tam našly) nepomáháme. Je to cesta ke zmaru nás všech. Je to nemoc "pseudohumanity", která může bohužel posléze vést ke ztrátě humanity a ochoty pomáhat na druhou stranu, což by byla tragédie na druhou. 

Je třeba hledat možnosti pomáhat: Tibeťani a Nepálci po zemětřesení žijí také v šílených podmínkách, ve stanech - bez své obživy - jen o hrstce rýže v zapůjčeném stanu. Nežádají o pomoc a když přijde od Člověk v tísni a dalších humanitárních organizací, konkrétních lidí (včetně mých blízkých), jsou za ni vděčni. Řada Indických a Afrických dětí je velmi vděčna za možnost studia a skutečně toho v životě potom velmi využijí (adopce na dálku). Má smysl řada humanitárních projektů.  Má smysl charitu učit děti. Ale v oblastech, kde se chtějí lidé ničit (Arabové a čím dál více oblastí Afriky) stavět více a více škol a fabrik, aby byly posléze rozstříleny gangy, to moc smysl nedává. Je to nějaký proces, který si musí Afrika a blízký východ odžít. Není lehké najít v těchto oblastech rovnováhu mezi charitou a spasitelským komplexem.  

Je ale zcela zřejmé, že v této situaci dodávat zbraně do Afriky a na blízký východ (byť přes další obchodnické země) je čirá fyzická sebevražda nás a naprostá devastace Afričanů, Arabů a Peršanů. Tato naše aktivita jde proti veškeré naší snaze humanitárně těmto zemím pomoci a zaděláváme  si "karmu" u nás na dlouhé věky. Splácíme karmu expanze do Afriky, Asie, Ameriky, získáváme poučení, že bezhraničnost i na internetu (včetně businessu do Afriky, který se nese také po internetu) s sebou nese iluze o Evropě a zcela přirozeně přispívá k tomu, že je Evropa vnímaná jako nutný cíl pro život. Co všechno budeme muset chca-nechca v této souvislosti odžít, nikdo neví.

Jak dlouho nás bude bavit hrát si na pseudohumanitu, bezhraničnost a nevnímání prostoru pro destrukci všeho (neboť masám mířícím do Evropy pomoci ke štěstí a růstu nemůžeme), i nevnímání toho nejdůležitějšího - lekcí na planetě Zemi, to se ukáže. Stejně tak lomcuje světem obchod se zbraněmi a americké a evropské "rozděl a panuj" nejen v rámci ropného bohatství. Určitý díl "karmy" sklízí západní země dobrovolně  za koloniální politiku minulosti. To cítí špičky západních států, ale někteří občané např. Itálie či Německa se cítí "necháni ve štychu" zbytkem Evropy. Do jisté míry to tak v otázce Itálie je - a tam má své málo na hlavě i Česká republika - neboť Itálie volá už deset let o pomoc - o jednání o společných pravidlech migrace v rámci celé Evropy, neboť se u nich situace výrazně změnila a OSN nefunguje. Upozorňovaly na to velmi výrazně i naše tajné složky, a armáda. A i naše vlády na to neslyšely a neslyší. Itálie to sama zvládnout nemůže. A teď v přístupu Německa má ještě komplikovanější situaci. Je to téma pro politiky. Ne jen o tom mluvit s kolegy z Evropy, ale bouchnout do stolu: Změnit pravidla a zároveň pomoci Itálii a Řecku přímo na místě. Jednat jasně s Tureckem. 

Pokud je žebrák na ulici vděčný za cokoliv, co nic nenárokujíce dostane, naplňuje svůj osud žebráka a patří mu pochopení okolí (do situace se mohl dostat jakkoliv + karma). Pokud ale v sobě ucítí jen trochu pocit "očekával jsem více", lekci prohrál. A darující se musí nutně stáhnout, aby to vše dávalo smysl. Pokud dochází k vysloveným kritikám "dáváte nám málo peněz, je tu nedobré jídlo", má dojít k vyhazovu a to bez komentáře, snad jen "alou zpátky." Pokud to darující člověk v sobě necítí, onemocněl nemocí bezhraničností a pseudohumanity. Může to být k migrantům, žebrákům či vlastním dětem. 

Uprchlíci nemusí nutně mířit do Evropy, ale hledat místa, kde to jde. Místa, kde je skutečně reálnější se zemitým způsobem uživit: Jiné části Afriky, Jižní Ameriky, Arabové u svých soukmenovců. Pokud tam jsou rozbroje, které se zvětšují, jsou to lekce, které se tím, že je omluvíme, nevyřeší. Naopak. Gangy (tropická Afrika) a uzavřené Arabské státy kolaborující s USA budou vědět, že jsou na koni. 

I přestože je situace na mnoha místech bojová, má smysl tam posílat aktivní (a ve válce i pasivní) humanitární pomoc a lékaře bez hranic. Ale je nutné přechodná či trvalá obydlí budovat co nejblíže centra konfliktu. Právě tak se konflikt řeší a nepřesouvá se do všech částí světa. 

Bolavé časy pro Evropu nastávají a nikdo nevíme, co bude a jaké konkrétní výzvy nás čekají. Bez jasných východisek se ale ztratíme nejen v sobě, ale i mezi sebou. 

Ztrácíme se totiž i v tom, co je nutné pro naše děti. Snažíme se jim umetat cestičku nejvíce, jak to jde a zapomínáme na moudrost: "Těžká doba rodí vnitřně silné muže, silní muži budují dobrou dobu, dobrá doba rodí vnitřně slabé muže". Kolo osudu běží přirozeně a ne zcela se mu můžeme vyhnout. Do jak velkých extrémů ale chceme zajít, to je už na nás. Jak bude žít generace, která ujde 3 -10km, je nezručná, nepamatuje si a je závislá na hrách, youtube, googlu a co nejnejzajímavějších a nejprýmovějších zážitcích od rodičů a učitelů, nikdo neví. Partnerství každopádně troskotají už v dnešní době. 

Držím nám palce, abychom hledali rovnováhu pro naše děti i pro uprchlíky. Vycházet musíme z toho, že nebudeme popírat rovnováhu pro sebe sama, pro Evropu (kromě toho, co nás karmicky nemine) a zůstaneme věrni vesmírným zákonům i do budoucna. Obchod se zbraněmi a politické a obchodní machinace to výrazně komplikují, je našim úkolem hledat cesty, jak i z tohoto co nejdříve odejít - dříve, než bude pozdě. 

Alena Kulhavá