Mononukleóza jako transformační nemoc - moje osobní zkušenosti

Považuji za kontraproduktivní posuzovat, zda je nemoc znakem vlastní nedokonalosti, výzva, transformace či něco jiného. Je to jen otázka úhlu pohledu a posuzování místo vlastní práce a modlitby daného člověka i lidí okolo nemá 

smyl. Všichni jsme nedokonalí a do té míry, do které se potřebuje duše náhle posunout, tak si vytvoří buď životní zlom, náhlou náročnou situaci, úraz, nemoc, jen někdy krásnou proměňující událost. 

MONONUKLEÓZA

Pokud ji člověk dostane v pozdějším věku a ještě v náročné situaci, může se projevit náročně. Tak tomu bylo i v mém případě:

Několik poradců nás mělo ordinace svého času blízko sebe a měli jsme jednoho pronajímatele (pronajímatelku). Na jednom setkání tato velmi energická paní s hlubokým hřmotným hlasem - pronajímatelka - s vlasy jak čarodějnice - na nás zařvala svoji  (naprosto neopodstatněnou a nečekanou) agresi takovým způsobem, že tím, že jsem seděla přesně ve směru střely (vlastně věty skoro až prokletí), dostala se mi tato energie do jater. Večer mě začala bolet játra. Nemohla jsem tomu věřit. 

Nemusíte také, ale ještě zajímavější situaci jsem zažila o šest let let dříve v Německu na táboře, kam mě pozval můj kamarád (chodili jsme spolu s mým bratrancem každý týden hrát a zpívat lidem do jedné hospůdky) jako náhlou náhradu za nemocnou vedoucí (přestože jsem neuměla kváknout německy): Netušila jsem, že tento kluk má těžkou hraniční poruchu (až psychopatickou), kterou umí umně překrývat (i mu to bylo líto a i nebyl rád, že umí všechny psychoterapeuty obelstít...několik nocí jsme s ním potom na táboře s kolegyní vedoucí proseděli...nebyly mobily, my jsme neuměly německy...musely jsme ho jen stabilizovat a ve dne se starat o děti). Velmi milý a srdečný kluk s hudením talentem, ale když se dostal do pocitu, že nezvládá, byl schopen i zabití (dříve málem zabil svého syna) a to se projevilo i na táboře: Neuměl zacházet s dětmi, narazil i na svoji lenost a svoji frustraci se snažil vybít na nás. Jednou šel proti nám a vypustil něco tak silného, že jsme se spolu s druhou vedoucí pozadu odkutálely dozadu. Jen tím, co na nás energeticky vrhnul. Dodnes bych tomu nevěřila, kdybychom nebyly dvě...měsíc se mi situace z toho tábora vracely...Díky tomu jsem se od jednoho psychoterapeuta seznámila s metodou, jak se takovým lidem s poruchou osobnosti dá pomoci: Metoda "vysvlečení ježčí kůže." Je k ní ale potřeba širší spolupráce okolí daného člověka (kromě práce terapeutické) a měla jsem možnost s tím potom pracovat (jako pomocník, nikoliv terapeut) u jiného člověka v budoucnu. 

Zpět k mononukleóze: Nic není náhoda: Zásah do jater od té ženy (bylo to na rovině až prokletí) a i její pozdější vyhrožování fyzického ublížení (když jsem nechtěně odkryla její šméčka a věcně se na ně šla zeptat - pak následovalo samozřejmě okamžité odstěhování se) ve mě vyvolalo frustraci a vztek. A tím se rozjela mononukleóza při expiraci bacilu opět v zajímavé situaci. 

Nemoc pro mě byla výzvou, školou: 

- Uvědomění si, jakou moc má slovo (plus energie za ním stojící) a zejména, pokud je člověk nepřipraven, absolutně to nečeká a hlasité zařvání ho uvede do šoku. 

- Vyvztekat se a odpustit byla jedna rovina transformace. Ale zdaleka ne jediná. Lekce zahrnovala právě i další zajímavá poznání:

- Poprvé jsem mohla vnímat játra fyzicky a i si vážit jejich práce, protože v době nemoci zásoby v těle prostě nedokázala játra přeměnit na energii a tak první měsíc i ujít 50m bylo jak dojít na Mont Everest. Známky poškození jater ještě další tři roky (v náznaku pět let - pak už jen velká únava po obědě). A něco je jinak už na vždy, ale vlastně prakticky pro můj život žádná změna: jen výjimečně malinkaté množství alkoholu a co výjimečně smažené. A někde zdvižený prst: nechodit pozdě spát. 

- Člověk se naučil jíst na vodě (a pak do toho kápnout malé množství léčivého oleje) se zdravými bylinnými kořeními, ale i vychutnávat jemnou chuť potravin jako takových.

- Při velmi náročné fyzické práci jsem si krátce na to vyhodila dvě ploténky, kde při oslabených játrech léky (i při dozoru lékaře) vykonaly více devastační účinek (pak i na ledvinách), než se čekalo. Nemohla jsem vůbec solit a ve 20 stupních musela mít péřovou bundu na sobě. Játra byla ve stavu jako při mononukleóze. Zázrak akupunktury a bylin, které uvedly léčivé procesy do pohybu, nezapomenu. 

- Několik let jak energie při poradenství a později při náročném učení ve škole se moc nedala získávat z jídla a zásobních látek v těle, musela jsem se naučit o to více přijímat "energii přírodní" "v otevření se a modlitbě". 

- Zkouška velké trpělivosti a i odpuštění sobě sama, když mi někdy i tak energie docházela. 

Díky za ty dary. 

Alena Kulhavá