k sobě navzájem? Nejen v šesté a sedmé třídě u chlapců matek samoživitelek bez vztahu k přírodě? Jak konkrétně jsou ženy taženy nejen do mužské role ve škole, ale i do nereálných očekávání v souvislosti s finským školstvím a
záchranou společnosti v rámci velkých výzev, které před námi stojí?
Začnu tím, co byste asi nečekali: Zkráceným vyprávěním jednoho velmi známého politika a zároveň nesmírně zajímavého člověka, který v praxi také okusil své stíny (právě v politice a je si toho vědoma je schopen o tom i mluvit) a to vyprávění o jeho cestě za kmenem Hopi: V rámci ročního studia u Stanislava Grófa a řady dalších významných psychologů v Americe tento muž podnikl cestu i za kmenem Hopi. Čekali ho, samozřejmě. Účastnil se s kolegou dvanáctihodinové ceremonie - indiánské sauny za uzdravení muže a celé rodiny: Ten muž vešel do těžké životní situace, začal pít, což poškodilo rodinu a zároveň si vytvořil velmi bolestivé ledvinové kameny. Naprosto exaktní Čech byl svědkem něčeho, co se jen těžko takto ve zkratce předává a to je právě praxe celé skupiny, kdy i oni jako Češi se museli otevřít té nesmírné léčivé síle Přírody, která toho muže skutečně vyléčila: Vytáhla ledvinové kameny a zároveň vyléčila jeho psychiku. Vše běželo v Řádu a byla to velká práce-nepráce, nutné otevření se, milost, to cítil i ten Čech a ač bez takových zkušeností, neexistovalo tomu nevěřit, protože se to dělo, bylo to skutečnější, než vidět šálek čaje. Ten šaman byl schopen reprodukovat každou myšlenku Čecha, na kterou pomyslel...v tomto kontextu i s otevřením se pro léčení svého indiánského druha a celé jeho rodiny pracoval. Tam nebyl prostor pro nějaké pochybnosti. Když jsem ten článek četla, vstoupila jsem do hlubší meditace a i nesmírné vděčnosti za dary, které v rámci života za Zemi existují. Jen se jim otevřít...
Otevřít se, přijímat, nechat vstoupit...inspiraci, lásku, světlo, požehnání....to je jinová energie, ženská.
To je to, co v dnešní době není pochopené a leckdy je i vysmívané. To není prokrastinace. Nebo oblblá otupělost. To je bytí, opačný pól intenzivní tvořivosti i soutěživosti. To je vnímání, tady a teď maximálně - šířeji či zaměřené na nějaký detail. Ale ne aktivní sledování za nějakým účelem. Prostě jen tak, někdy i bez vnímání smysly, jen bytí v lásce...pasivní prvek, který je stejně živý, jako aktivita, má jen opačné znaménko. To je to, když si žena v sukni sedne na louku, děti pobíhají a ona jen tak je, plně přítomná, energie jí stéká po široké sukni a tím vytváří láskyplné bezpečné prostředí pro děti. Děti to vnímají. Žena nemusí nic dělat. Jenom Je. Stejně tak jako je neuvěřitelně přitažlivá žena, která se nesápe na muže a ani není přimrtvělá. Je živá, svojí otevřeností, samozřejmým Bytím. Vajíčko, do kterého může vstoupit spermie.
Máme zkušenost, že z maximálního jinu (skutečného odpočinku a bytí) se rodí touha tvořit - mužská aktivita. Známe to ze života, je to možná i koloběh vesmíru. Na vrcholu tvoření cítíme, že je třeba si Stvořené užít, jen tak být. Otevřít se. Nic nedělat. Do toho potom vplujeme a užíváme si to, než zase vytryskne potřeba tvoření (u muže přirozeně dříve a více).
Jenže to "nic nedělat" nepřináší ani HDP, ani růst ekonomiky založené na růstu a v rámci oslabení mužů v rodinách a v rámci hodně jangových (v práci i v domácnosti jak fretky fungujících) žen není pro to ženské moc místo.
Pro to, co je spojené s přírodou, samovolným jemným zpěvem, otevření se Bohu, spolubytí v partnerství (což vytváří žena), možnosti hlubšího vnímání a vytváření prostoru inspirace ve škole.
A tam mířím. Vždy byla otázka, zda hraničně se vymezující puberťáky šesté a sedmé třídy může učit žena. Je jisté, že v konfliktní situace musí přidat na energii. Nemůže to být nějaká neživá chudinka. Ale může to udělat žensky, tj. vymezit se, dát zpětnou vazbu, ukázat i svoji ženskost, ochránit se, zvědomit i zcitlivět prostor, někdy s hlubokým citem, někdy s humorem a tím učit témuž i děti. Udělat to komplementárně k mužům ve škole, kteří zase učí mužským způsobem. Jenže...v době, kdy ve škole chybí muži (a pokud se tam jeden vyskytne, je pro kluky vzorem, s nímž mohou srovnávat i ženské učitelky) a kdy chybí často i tátové od rodin, je to někdy problém.
Nebylo to snadné u mojí první třídy. Ale mohla jsem být přirozená, protože kluci měli šťávu a v šestce a sedmičce vnímali můj vztah k nim a tak vnímali nutné hranice, autogenní tréningy (speciální úkoly po škole, když bylo třeba) a i to, že je učím vztahům. V osmičce a devítce se ke mě už chovali jako k ženě a na konci devítky mi i tekly slzy, když se mi snažili všude možně radit, pomáhat (když jsem měla vykloubené koleno a berle na škole v přírodě i výletě) a to ne z nadřazenosti nad účou, ale z přirozené hierarchie, která byla kombinací už vyrostlého mužství, respektu i adolescentního humoru. Alespoň u některých a ti byli zase vzorem pro ostatní. Nešlo vůbec o mě. Šlo o to, že se takto chovali potom i jinde a měla jsem dobrý pocit, že snad mohou i založit dobré rodiny.
Jak to bude u mé druhé třídy, je otázka. Někdy se prostě stane, že silná mužská osobnost bez otce, která není na prvním stupni vyučovaná vztahům, má určité vnitřní vztahové i hraniční mezery a autorita je učitelkou silově vynucená (za cenu alespoň nějaké kázně, ale ne inspirace) se na druhém stupni postaví jak matkám, tak psycholožkám, tak ženským učitelkám, byť ne slabým. I v tom, že nebude v rámci skupiny atd. na sobě nijak pracovat - nebude tam chodit. Jak bude příběh, kde již dochází k nějakému zvědomění pokračovat, nevím, ale každopádně a) v silně jangově orientované společnosti (včetně vzoru "co je učitelka") b) v situaci, kdy se od učitelek chce kromě perfektní kázně dětí více rolí v jedné - to, co ve finské škole mají za úkol pět lidí (učitel, asistent učitele, speciální pedagog, vrba a zdravotní sestra) pokud možno ještě s většími výsledky c) kdy chybí otcové v rodině d) kdy chybí učitelé ve školách, to důsledky ve společnosti má:
ZMATENÍ, CO JE MUŽSKÉ A CO JE ŽENSKÉ, MAMÁNKOVSTVÍ, ROZPADY RODIN, ZTRÁTA VZTAHU K SOBĚ SAMA, K BUDOVÁNÍ KOMPLEXNĚJŠÍCH KOMUNIT, SPOLEČNOSTI, ZTRÁTA VZTAHU K PLANETĚ ZEMI.
Dalším tématem je, že žena se přirozeně primárně stará o sebe, svého manžela a v raném dětství o své dítě. Až v další řadě o celé společenství a vychází to právě ze vztahu ženy k sobě sama, Bytí. Větší dítě je už ponecháno odpovědnosti a úlohou ženy je zpětná vazba, upřímnost a předání odpovědnosti, zejména klukům. Ochrana jen tam, kde je nutné. Pokud mluvíme o zdravém ženství a ne oidipovském komplexu. Jenže od učitelek se chce něco jiného: Žijeme v situaci, kdy a)společnost nese následky postkomunismu, b) určité po staletí prvky frfňání u Čechů a hledání "kdo by za to mohl mít odpovědnost" a v situaci, c) učitelé nemají podmínky jako ve Finsku, ale chtějí se od nich minimálně stejné výkony. D) Současná generace nezná odpověď na řadu otázek - co dělat? v rámci klimatické změny, průmyslu 4.0, daňových rájů a důchodové reformy, klade na učitele další nároky, jak kouzelným způsobem mužsky "vyrobit" (mít za to zodpovědnost) novou generaci, která to zvládne. E) Chceme zajisti totální bezpečí pro všechny na úkor života a životních lekcí samotných. Tam není prostor pro ženskou energii "otevřít se inspiraci", "nechat v sobě vyvstat - nikoliv si naplánovat poslání, vizi na rok", "probudit v sobě intuici", "užít si v komplementaritě ke krásné mužské soutěživosti i spolupráci bez vnějšího ocenění", "vnímat i stáří a realitu smrti", "převzít zodpovědnost za sebe zevnitř a zároveň nechat odpovědnost na ostatních", "vnímat srdcem celý komplex Stvoření, planetu Zemi, zajít si do přírody, být za vše vděčný, modlit se." To jsou kategorie, které jsou ze společnosti vytěsněné. A přitom jsou to klíčové kategorie, pokud chceme jako lidstvo přežít. V kombinaci mužské technické tvořivosti a zodpovědnosti, ale hlavně chybějící ženské vnímavosti k Bytí.
Do jisté míry se to ženské dostává do školství v rámci spolupráce. Začíná se do společnosti, která je hodně komplikovaná, dostávat pomocí nutnosti redukovat a nechat v sobě vyvstat poslání, vizi. I proto, že řada lidí v korporátech ztrácí smysl života. Ale někde se ještě setkáme s "basmeky" typu "vytvořit si vizi" - což je hybrid toho, co má vznikat ženským způsobem (tj. otevřít se, nechat k sobě přijít z ducha) a mužského chtění, akce a ponejvíce mysli. Dostáváme se ale i do velmi bolavého dilematu a to je
MAJÍ UČITELÉ ZCELA KONKRÉTNĚ ZAŘÍDIT UMĚNÍ PRŮMYSLU 4.0 PRO DALŠÍ GENERACE A VYTVOŘIT GENERACI, KTERÁ V MYSLI I PRAKTICKY VYŘEŠÍ DŮCHODY, GLOBÁLNÍ OBCHOD, STÁLÝ RŮST HDP?
JAK DO TOHO ZAPADÁ ROVINA UDRŽITELNÉHO ROZVOJE? NEMYSLÍM TÍM TŘÍDĚNÍ ODPADU, ALE ALESPOŇ VNÍMÁNÍ, ŽE NEUSTÁLÝ RŮST NENÍ NA ZEMI PRAKTICKY MOŽNÝ?
https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=700541
A V TOMTO SMYSLU JAK DO TOHO ZAPADNOU LIDÉ, KTEŘÍ BUDOU NA CESTĚ "MAXIMÁLNÍ VDĚČNOSTI ZA VŠE STVOŘENÉ, V MAXIMÁLNÍM UŽÍVÁNÍ SI A PROSVĚCOVÁNÍM LÁSKOU?" NEBO BUDOU MÍT PROSTĚ SVÉ SPECIFICKÉ CÍLE? V rámci individuality a přirozenosti jinak ženské a jinak mužské a v rámci duchovního vývoje každého. I jen připustit svobodou volbu a výběr každého - po nechání vyvstat z duše míra tvořivosti a cílů (a pak za nimi už jít - důležitá mužská část žití)? To jsou otázky, které jsou pro další čas také aktuální.
Jak mocně a přesto žensky učit ve škole a zároveň být ve společnosti hodně jangově (a ještě pokřiveně) laděné, je pro mě experiment.
Alena Kulhavá
