Má smysl v době youtube slavit venku v mrholení svátek svatého Martina?

Jak probíhá takový svátek svatého Martina, resp. co jsem dnes zažila na Vyšehradě? Co si z toho odnáším? 

Rotunda svatého Martina na Vyšehradě byla plná. Krásné kamenné zdi, teplé světlo, jednoduchý starý oltář, svíčky, dvě milé jeptišky, mladý krásný kněz a milý starší ministrant. Jeptiška hezky zpívala žalm, kněz krásně mluvil a nechat přes sebe přetékat Ducha. 

Při kázání vzal kněz děti těsně k oltáři a ptal se jich na svatého Martina. Malá škvrňata věděla skoro všechna, jak se svatý Martin rozdělil o plášť a dal polovinu žebrákovi. Kněz potom pověděl i další část příběhu a to tu, kdy se svatému Martinovi zjevil ve spaní Ježíš a od té doby se snažil Martin budovat společenství křesťanů, která budou ukazovat, jak se dá žit šťastně, mravně a v lásce. Pokud tak člověk totiž žije na opuštěném ostrůvku, nemusí mít tolik radostných propojek a také sám Světlo do světa tolik neroznese. Efekt synergie znal svatý Martin velmi dobře. 

Při mši se ukázalo i kouzlo rotundy: Při tolika lidech a kruhovém uspořádání by nešlo přijímat v řadách a tak jsme přijímali tím, že jsme obcházeli do kruhu rotundu. Vtip to mělo ještě v tom - jak kněz upozorni: "Snažte se dostat zpět zhruba na své místo, ale nelpěte na tom, aby to bylo přesně ono místo."

Když jsem po mši vyšla ven na trávník pod stromy, vešla jsem do světelné záplavy lampionů. Ale důležitější byla radost a očekávání malých dětí a péče všech rodičů. Během celé akce, kde byly stovky či tisíce rodin a hořelo svíčkami stovky lampionů, se žádný nevzňal a to i když padaly na zem. 

Poslechli jsme krátké divadlo (organizovali věřící skauti) a pak přijel....Martin na bílem koni...děti ho vyvolaly "Martine, Martine..." i jako dospělá jsem byla dojata postavou krásného muže sedícího důstojně vzpřímeně na velkém bílém koni. Oblečen jako rytíř ve zbroji a s pláštěm. Kůň hbitě vyšel do prudšího kopce a svatý Martin zůstal narovnaný. Za ním se automaticky připojil průvod a obešli jsme dlouhé hrady Vyšehradu. Vždy, když jsem v nějaké zatáčce zahlédla vedoucí postavu Martina, bylo to jak zjevení ze sna nebo z pohádky. Děti byly Martinem přitahovány jako magnetem. Na jednom místě začalo možná lehce sněžit. Děti volaly "jééé, sníh..." Cestou jsme míjely skupinky s lucerničkami: Do kostýmů oblečení skauti-věřící podporovali cestu hrou na hudební nástroje a zpěvem. Jsem moc ráda, že církev a skauti existují. Mají význam i dnes. Úplně stejný, jako před mnoha lety.

Došli jsme před Vyšehrad tam jsme si svatého Martina na koni mohli prohlédnout. Nemluvil, byl přece z pohádky..nebo ze sna...budu si ale pamatovat toho chrabrého a přitom citlivého Martina na bílém koni, který se dělí o své se skutečně potřebným a zároveň Martina biskupa, který si je vědom, že v tvorbě krásných společenství je síla. 

Alena Kulhavá