se s tím dá něco dělat. Britové to pojmenovali a dnes je to v situaci naší země podle mě nejen důležité vědět, ale hlavně v denním životě aplikovat. Jste zváni.
V současné situaci řešit složitý konglomerát Zeman - Babiš, volební výsledek, který je postaven na silné osobnosti (oprávněně), ale i lžích a neřešení globálního znevýhodnění části spoluobčanů, který je postaven na propagandě Ruska (o Aeronetu ví dnes hodně lidí). V situaci, kdy máme nahoře dva gaunery, dole spráskaný (ale k aktivitě ještě naladěný) lid, neúspěšní kandidáti přemýšlí, co budou se svými dobrovolníky dělat (je škoda se do něčeho společného nepustit, ale hybatelem musí být potřeba a idea, ne zústavší uskupení), v situaci, kdy aktivizace lidí pomalu klesá, nikdo neví (málo kdo ví), co by měly politické strany udělat, do toho problémy migrace, fakenews, klimatické změny, konzumismu, apod....
Metodou, kterou dávají podle vlastní zkušenosti Britové naději je "když nejde problém řešit v celku, řeš ho po částech". V předchozím článku jsem popsala řadu konkrétních kroků, které je dobré, aby byly udělány. Jsou to zcela konkrétní kroky, které určitě přinesou dobré ovoce.
https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=647108
Píši o tom také v článku (včetně odkazu v článku na video)
https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=646826
Konkrétní kroky lze také dělat v rámci migrace (např. rozjet informační kampaň, rozjet ve větším vzdělávání tamějších lidí v zemědělství).
Konkrétní další kroky lze dělat v rámci školství a to hlavně v oblasti přípravy učitelů.
Michal Horáček i Pavel Fischer se mohou pustit do nějakých kulturních akcí s větším přesahem (pokud by to ale v něm vykrystalizovalo)...k nim se mohou přidat další politici (např. muzikanti) někdy...
Michal Horáček se na dvtv zamyslel a na otázku Drtinové nedokázal odpovědět, zda skutečně patříme na západ...ztrácí ten pocit, Já ho nemám už od parlamentních voleb, viz můj článek:
https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=635750
Neumíme zacházet se svobodou a demokracií jako západ. Máme své specifické i duchovní lekce (otázka vnitřní svobody) a i své specifické stíny a pády. Nemá smysl v tuto dobu pobíhat a snažit se někam vecpat. Má podle mě smysl v tuto dobu pracovat a kultivovat jednotlivé složky společnosti z hlediska vzdělání, propojenosti, lidství a řešení palčivých problémů. Tak, jak je zahrádka zahnilá (díky lidem i politikům a i konzumní globalizaci), tak potřebuje tolik opečovat, aby něco vyrostlo. Zahnívání se děje i v Evropě a Americe, o to to je těžší: I zde se lidé hádají více hloupě nesmiřitelně kvůli snadnému napadání na facebooku (někteří přenášejí i do života), tento nešvar se dokonce dostal i do Jižní Korey, kde s tím mají také problém (tam si to spíše napíší, do očí vzhledem k povaze a kultuře zatím ne). Atomizují se politické strany v mnoha zemích.
Postmoderna vrcholí, v postfaktu a propagandě se topíme, individualismu se rozhoupává k vrcholu, sociální sítě vřou (a někteří už vnímají nutnost osobních setkání), o globálních problémech více mluvíme, než konáme, monopoly se zvětšují. Pokud se nahlédneme na celý proces jako na jednu velkou katastrofu, zbude nám jen hrůza a pasivita. Paralýza. A to nám reálně hrozí. Hůře, než v roce 2016, protože nemáme před sebou volby. Čtyři roky tandem Zeman - Babiš nebo Zeman v nějaké jiné kombinaci. Pokud ale s pokorou přijmeme to, co změnit nemůžeme a ujmeme se toho, co změnit můžeme, pak právě metodou postupných kroků (které mohou být některé i revolučnější nebo později i revoluční) nejen, že sami porosteme, ale pomůžeme k růstu i lidem okolo sebe. Pokud se oprostíme od chtění (ega) vidět výsledky státní i globální teď teď jako malé děcko a budeme pracovat v rodinném, státním i globálním vědomí, ale na konkrétní své práci, s radostí a vděčností z toho, co i přes všechny výzvy můžeme zažívat krásného (naopak často i více, než dříve), své životy nepromarníme.
Pokud se uzavřeme jen do svých soukromých životů nebo naopak ve společenském propadneme skeptickému či dokonce dehonestačnímu hudrání, Ďábel na konci života se nám vychechtá do očí.
Mohla bych cítit zmar, protože jsem od začátku věděla, že nejslabší je Drahoš a nejraději bych, aby z prezidentské volby klidně i vypadl (ze začátku byl důležitý, že vůbec někdo kromě Horáčka a Hilschera kandidoval). Když se podíváte na moje články, zmiňuji se o něm nejméně či nejplošeji. Pokoušela jsem se to v určitý moment vysvětlit (k možnosti vehementně podpořit jiného kandidáta - např. Pavla Fischera nebo někoho jiného), ale v rámci mých dotazů se to neujalo a vnímala jsem, že by to byl marný boj, marné diskuse s lidmi. Určité lekci se nevyhneme. Já jen nevěděla, zda bude ještě před volbami (že Drahoš nebude zvolen), nebo po volbách (že budou lidé zklamáni z jeho nepatřičnosti). Mohla jsem se vztekat, že Pavel Fischer nekandidoval dříve. Ještě zpátky (rok 2016) jsem se mohla vztekat, že na první zamyšlení nejsem schopna napsat pět jasných kandidátů na prezidenta a musela jsem procházet a pátrat. Osobnosti hned na první vybavení nemáme. A obejít určité lekce nemůžeme. Máme nějaké herní pole.
Máme pole společenské, rodinné, politické a i pole duchovní.
Podstatou nejsou chrámy a rituály (i když v dobrém užití jsou krásné a mohou velmi dobře sloužit), podstatou je kontakt s Vědomím a Láskou, což předpokládá otevřenost srdce a někdy je nutné i padnutí na kolena.
Zda se nám podaří udržet pracovní atmosféru v rámci politiky, navzájem se v projektech propojovat (v těch, co děláme a i co budeme dělat), oživit lidská setkávání oproti sociálním sítím, zavnímat i vertikální směr, tělo (ve smyslu vědomí nikoliv utrženého hedonismu), více se propojíme s přírodou a půjdeme cestou k vnitřní (i vnější) svobodě, je naše volba. To nám ani Zeman, ani Babiš nebere. Pokud budeme dopředu kalkulovat u svých dílčích kroků, zda to má a nemá cenu, jsme v 10miliónové republice ztraceni.
S přáním proaktivity, Ducha i srdce nám všem Alena Kulhavá
