Ježíš Kristus jako zenový mistr versus byrokracie a potřeba bezpečí a jistot v Evropě

Když se Ježíš modlil v Getsemanech, ale i v průběhu celého života byl v něčem jako zenový mistr. Proč? Když chceme na všechno mít tabulky a zákony, co tím způsobujeme? 

Starý Zákon ukládá řadu povinností a pravidel a Ježíš Kristus přišel, aby je zrušil a tím naplnil. Nejde proti Starému Zákonu, rozpouští pouze způsob práce s Vesmírným Řádem: Místo sebekontroly dává otevření se Cestě, která vede člověka sama. Od zpovykanosti přes dril Starého Zákona až k toku inspirace a vědomí v letopočtu novém. Dává sebe sama jako pomocníka na této cestě. Dává ho prvně pro ty, kteří se s ním přímo setkali a zcela fyzicky pochopili skrze samotné Bytí Ježíše, kudy vede Cesta. Dává ho v daru mše, kde se setkání s Kristem opakuje a dává ho v rámci požehnání biskupům. To, že se časem někde něco vytrácí a že můžete přijít do kostela a býti rozpačití z poněkud mrtvé energie starého biskupa, který snad dokonce má i tvrdé srdce, je jiná věc. Ale v globále je ten písek Ježíšových sandálů roznesen ze Středního východu až k nám a žijeme ho, i když si to neuvědomujeme. Tím jeho výjimečnost a "boží synovství" není třeba teologicky rozpitvávat, stačí ho sledovat a případně žít. 

V současné době ale křesťanství upadá. Určitá malá část lidí pokračuje v tom, co Ježíš odkázal: U nás více prožitě, v některých západních zemích spíše z rodinného zvyku - formálně. V mladé generaci najdeme malé množství lidí, které by křesťanství oslovovalo (ale stále jsou). Křesťanství neupadá mezi samovolně duchovními lidmi, kteří dost často kombinují křesťanství (i třeba jen velmi okrajově nebo naopak pravidelně) s jógovými či tai-chi přístupy. Tito lidé dosahují nejen vnitřního míru, ale získávají dovednosti typické pro šamany či jogíny, z některých se stávají i velmi kvalitní terapeuti a pomáhají ostatním lidem s fyzickými a psychickými problémy -procesy. Kromě nárustu "pseudoduchovních lidí" - neuzeměných esoteriků část společnosti skutečně duchově roste a to nejen v Čechách (i když zde je to hodně markantní). Křesťanství a vůbec jakákoliv duchovnost ale upadá ve většinové společnosti, která sice třeba i vyrazí cvičit jógu či čikung (někteří), protože je to moderní, ale podstatu a nejhlubší smysl tohoto činění stejně nevnímá (a tak ji ani nedělá). Na nejvyšší úrovni je vše v pořádku, jsme ale tedy ve fázi, kdy se odvracíme od jedné složky své osobnosti - té nejhlubší. 

Příbuznost praktického žití křesťanství a zenbudhismu, případně taoismu a i hinduismu vnímám v tom, že NECHÁVÁ VĚCI PLYNOUT, RESPEKTUJE VNITŘNÍ VEDENÍ A NESNAŽÍ SE KONTROLOVAT ANI SVŮJ ŽIVOT, ANI ŽIVOTY OSTATNÍCH.  NEPOŽADUJE, ABY SE LIDÉ MANIPULOVALI A KONTROLOVALI. NECHÁVÁ LIDEM ZAKUSIT TOK ENERGIE-LÁSKY-ŽIVOTA A NEPOŽADUJE UMĚLÉ BEZPEČÍ. 

Najdeme potom v praktické cestě určité rozdíly tak, aby rozdílní lidé si mohli vybrat tu kterou cestu (většinou už svým narozením). Ale toto vnímám jako společné. 

Když se podíváme do dnešní společnosti, žití těchto principů se dost často buď neděje, pohybujeme se opačným směrem nebo tyto principy pokrucujeme:

- Snažíme se vše vysvětlit hlavou a vše mít pokud možno pod kontrolou rácia a metodických pokynů. Ten proces začal už v osvícenství, kdy jsme škrtli Boha - a to ne nějakého panáčka na nebi, ale právě to nejhlubší vědomí v nás, které přesahuje rácio. (V komunismu a částečně socialismu se proces rozvíjel - buď umělým budováním sladkých zítřků nebo jistot - byť sociální cítění patří mezi duchovní hodnoty a má v politice své místo).Je to zajímavý společenský experiment. 

- Tím automaticky uzavíráme tok energie - lásky a jsme nemocní i v situaci, kdy žijeme nejpohodlněji, co kdy.

- Manipulujeme sebe k výkonům, které nás ničí, ale posilují naše ego (pocit oddělené mohoucnosti) či je na nás společností (nejčastěji zaměstnavatelem) ne nezbytně nutný nárok kladen. Nebo naopak si dopřáváme hnití ve skutečném či virtuálním světě právě tím, že nejsme napojeni na sebe sama a na tok inspirace. 

- Vzhledem k odpojenosti toku vědomí Vesmírných zákonitostí musíme vytvářet složité zákony (kromě toho, že je svět složitější), kterým už ani nerozumíme a nedají se ve své rozpornosti žít. 

- Tak, jak čím dál více máme pocit, že štěstí a pozitivní vývoj světa  je spojeno s dph a prodejem naší firmy nebo firmy, kde pracujeme (a možná také - ale ne jistě- větším bohatstvím naším). Ztrácíme sebe sama, svůj čas i kontakt s hlubším zdrojem štěstí v nás. Dostáváme se do začarovaného kruhu.

- Vzhledem k tomu, že si začínáme uvědomovat, že zdroje Země nejsou neomezené a dochází nám i důsledky kolonizace a globální změny klimatu (které ale na nás pravděpodobně stejně budou muset dopadnout), se snažíme vymýšlet další zákony a pravidla, někdy ani nevíme jaká a snažíme se zabezpečit před světovou katastrofou. O změně vlastního vědomí a návratu k duchovní Cestě neuvažujeme. 

- Snažíme se naklást na politiky maximální odpovědnost za vše, ještě je zkritizovat (i ty dobré a nezkorumpované - preventivně všechny) a jen tímto kvičením potvrzujeme vědomí vlastní nemohoucnosti. 

- Někteří naopak se dotknou vlastní (byť jen z ega omezené) mohoucnosti, začnou s politiky jednat nebo vytváří speciální protestní organizace a myslí si, že běh světa v lekcích, které nás neminou, změní. Nevnímají politiku, zákony i armádu v jejich důležitých, ale omezených možnostech jednání v rámci složitého toku Života jako takového. 

- Politici, kteří nahlédli vlastní bezmocnost v koloběhu složitých procesů naopak někdy skládají svoji aktivitu (nebo se zavírají do marginálií) místo toho, aby se napojili na Zdroj v sobě sama a zeptali se "co mám teď dělat?" "Co je moje úloha?"

- Zvyšujeme bezpečnost fyzickou i morální do nežitelné úrovně složitými pravidly a formuláři (tím neříkám, že řada opatření není v současné situaci nutná) jak v rámci státu, tak v rámci EU. To jen dokladuje naše čím dál větší vzdalování se sobě sama, kdy člověk, když je v sobě samém ví, co má dělat a určité principy jsou ve společnosti právě z toku Ducha - života pevně zakořeněny.  Nám se to vytrácí a stavíme si berličky.

-  Ve školách je na učitele kladena nežitelná odpovědnost za osudy a životní zkoušky dětí, kde pády a zranění bývaly přirozenou součástí vývoje dítěte, ale dnes je to formulováno jako chyba učitele. Učitel se tak dostává do situace, kdy raději neriskuje s dětmi někam vyjet nebo je podroben složitému vypisování papírů a stejně je jednou nohou v kriminále.

- Rodiče mají na učitele nároky, které se neslučují s přirozeným životem (aby nebyli nemocní a nesuplovalo se, případně jiné s realitou neslučitelné představy atd.). 

- Na jedné straně se s maximální sebekontrolou pouštíme do přesčasů v práci a na druhé straně žijeme dobu "nevaž se, odvaž se" v situacích, kdy by měl člověk sice žít spontánně, ale s vědomím, nikoliv jen s utrženým egem či chtíčem. 

- Ego a utržené chtění považujeme někdy za skutečnou touhu srdce a jindy naopak si nedovolíme žádný rozvoj a tančení po louce pro sebe.  To proto, že žijeme v zajetí domnělých povinností a potřeby zajistit - ukontrolovat šťastný život (podle našich představ nebo kvičení našich nejbližších) našim nejbližším. Neumíme rozlišit potřebnou pomoc bližním a přebíráním odpovědnosti - tj. kontroly. 

- Vytváříme tabulky, kdy by co měl kdo v životě dělat a přeceňujeme rovinu rozhodnutí se vůlí - ráciem tady a teď - např. "chci mít manžela a děti a tak je budu mít s kýmkoliv" - a tak řada manželství potom vychovává další podivně nastavené tvory. 

- Nárokujeme na druhých, aby něco dělali pro něco společného a nevnímáme rozdíl, mezi důležitostí oběti (když je nutné - matka-dítě, nebo když to člověk cítí v jakékoliv situaci) a nutnou svobodnou Cestou Ducha - tj. aby každý dělal to, co cítí, že má. 

- Manipulace v rámci obchodu je nejvyšší komunikativní dovedností a je to základ výdělku řady organizací nabízejících osobní růst. Ti pak školí budoucí obchodníky - manipulátory. Nejlépe je to udělat ještě v internetovém obchodě tak, že dám něco lidem zadarmo a oni si z vděčnosti (nebo aby jim to nebylo blbé) u mě pak něco koupí. 

- Z pohodlí bez toku inspirace a v zakonzervování se do rácia se v různých pracovních i osobních skupinách, ale i v rodinách objevují krysí principy - žereme se navzájem a nejsme schopni často ani žít v manželství. 

Pokud chce člověk zůstat věrný sobě sama a žít skutečně Život a tok energie a lásky, žít zen, křesťanství či tao, dostává se postupně do čím dál většího konfliktu se společností. Tak jako se dostával Ježíš Kristus do konfliktu s Židovským národem a s farizeji. Pilát ho neshledával vinným, ale ze strachu před sesazením od císaře, kdyby neupokojil řvoucí davy, tak ho nakonec dal nejen zbičovat, ale i pověsit na kříž. Je zcela jedno, zda se to skutečně stalo, je to živý příběh v našich duších a děláme to denně: Denně bičujeme to spontánní inspirační v nás, které nám říká nezávisle na naší mysli, co máme a nemáme dělat. Bičujeme to ze zvyku nebo ze strachu ze ztráty kontroly našeho života (a života dalších lidí). Nebo kvůli tlaku společnosti. Nebo si to ani neuvědomujeme. Ukřižovaný po levici Ježíše se ho ptal, proč se nezachrání, když je Mesiáš, proč prostě něco neudělá. Nechápal, že pokud je člověk skutečně napojen na Podstatu světa, je hudebním nástrojem, který cítí, co má a nemá dělat a i kdyby to stokrát nedávalo logiku, nemůže jinak. 

Šťastni ti, kteří nepotřebují ničit nebo potlačovat v sobě to pokorné a zároveň svobodné, ale musí se někdy připravit na to, že mohou být právě "křižováni" nebo přinejmenším "bičováni" či alespoň "vysmíváni, pokřičeni či nenáviděni" lidmi, kteří se snaží své životy a životy kontrolovat myslí, pravidly a tabulkami nebo mají z něčeho strach. Takto nepřijímáni mohou být někdy zenoví-kristovští lidé proto, že to přináší nemožnost takové lidi ovládat a mají svobodnou volbu nečekaného výsledku v jakékoliv situaci (což je nepříjemné zejména na pracovišti a někdy v partnerském životě) a to i s vědomím, že jsou chybující - nejsou dokonalí (protože vlastní nedokonalost je nejlepším útočným polem pro druhé: "musíš dělat, měl bys dělat to a to, protože jsi...neumíš...neděláš"). A také přinášejí pro druhé bolest z vědomí, že lidé strachu nebo kontroly nejsou tak svobodní, jako lidé s volným plynutím ducha-inspirace-lásky. 

Alena Kulhavá