Nepovažuji se za "guru" společenského života, ale jako občan a učitel píši několik inspirací k zamyšlení, jak dělat věci lépe.
Mají studenti demonstrovat nebo ne?
Učitelé, rodiče ani samotní studenti se na tom neshodnou.
V roce 1989 demonstrovali a stávkovali studenti zejména Vysokých škol. Čas, kdy se neučili - resp. kdy nebyli na přednáškách, museli potom nahnat samostudiem, termíny zkoušek nepočkaly. Tomu říkám stávka. Oběť pro národ s konkrétnější strukturou, o co usilovat.
Stávka studentů tento týden je pochopitelná a může být za určitých okolností i poučná, ale první otázka mě napadá, kolik studentů bylo (je) ochotno si samostudiem z internetu a učebnice dohnat látku z dané hodiny, popř. pokud se nedá doplnit, tak se sejde s učitelem třeba jiný den ráno.
Druhá otázka, která mě napadá, je, jak staré děti mají stávkovat. U vysokoškolských studentů je to pochopitelné. U středoškoláků nad 18 let také. Ale mohou mít nějaký ucelený pohled na věc dvanáctileté děti osmiletých gymnázií? Nepíši to zde jako kritiku, jen jako bod k zamyšlení.
V roce 1989 mi bylo jedenáct a celá naše pátá třída měla nástěnku OF, každý den jsme přednášeli tři referáty těch nejzajímavějších událostí před celou třídou, abychom zůstávali v obraze a i se občansky vzdělávali, začínali uvažovat o celé problematice společnosti. Chodili jsme na demonstrace a různé akce v Praze s rodiči. Diskutovali jsme jak s rodiči, tak ve škole. To nám vydrželo až na gymnázium, kde sice už nebyly referáty, ale tím, že jsme povyrostli na základní škole, jsme byli schopni realizovat různé projekty sami od sebe a vnímat do hloubky ty nejzásadnější otázky člověka.
Na základní škole jsme tento týden nestávkovali, protože v širokém spektru dětí jsem to (kromě toho, že stávka nebyla primárně zamýšlena jako stávka základních škol, ale to by nevadilo) ani nezmiňovala jako možnost, protože v situaci, kdy má řada dětí problém přesněji formulovat, jaký je rozdíl mezi Evropskou radou a Evropskou komisí, zná jen nejzákladnější politiky, nesleduje zprávy a bylo pro ně obtížné pochopit, co to je střet zájmů a že se to netýká primárně jen Andreje Babiše, tak má mnohem větší význam ve vzdělání pokračovat, než se neučit, nepovídat si, ale vykřikovat něco na ulici. Zároveň v rámci projektu sami prezentovali, co by chtěli ve škole a v okolí školy zlepšit, jaká povolení k tomu jsou potřeba, jaké personální zajištění, kolik by to stálo a jak by se na věci podíleli prací oni samotní (základ rodinného i společenského života).
K tomuto článku otevírám diskusi, protože mě právě zajímají zkušenosti nejen učitelů, jak stávka probíhala.
Pokud totiž dostanou děti příliš brzo do rukou svobodu, destrukce je zaručena. Dokážu si představit, že někteří naši deváťáci a sedmáci by dokázali stávkovat konstruktivně a i inspirativně pro ostatní, ale byla by to menšina. U té větší části bych očekávala převahu hluku a projevu vlastní síly nad porozuměním a obsahem. Věci mají svůj čas, děti rostou v rodinách, škole i společnosti.
Tak jsem nebyla ráda, když se na internetu objevovala hesla v rukou 13 letých dětí "Zemane, nekaž mi dětství." apod. : Na řadě plakátů děti panu prezidentovi tykala. Pokud to bylo ve spojení s nepochopitelným bianko šekem pro Andreje Babiše z hnutí ANO (využili koncovku zemaNE), tak jsem to ještě dokázala pochopit. Pokud to ale tento specifický význam nemělo, považuji za velmi nevýchovné podporovat vypuštění takového dítěte konkrétním učitelem na ulici, aby prezentovalo neúctu už v oslovení. Mám vůči panu prezidentovi velké výhrady a kéž by býval šel už do důchodu, demonstrovala jsem, ale nebudu mu tykat a ani se chovat nevkusně. Není nic horšího, než uřvaný, celkové věci neznalý, mandátem se opájející puberťák - to asi historie jako vzpurnost plebsu ještě nezažila.
Na druhou stranu pokud se podařilo některým učitelům systematicky pracovat s dětmi či dospělejšími studenty (úměrně jejich věku, přehledu a iniciativě) tak, že se podrobně orientují v situaci a dokáží mít své konkrétní pohledy bez ohledu na rodiče, spolužáky a učitele a vyšli s takovými originálními transparenty na ulici, napoprvé v organizační pomoci školy to vnímám jako konstruktivní a velmi prospěšné pro vývoj společnosti. Prospěšné je i to plně respektovat ty studenty, kteří stávkovat nešli: Bylo to z důvodů toho, že se necítili kompetentní (potřebovali by více informací, které v tu chvíli ještě neměli), mají jiný nebo i složitější pohled, se kterými nemusíme souhlasit, ale je předmětem diskuse, nikoliv nátlaku.
Sama jsem věnovala velkou pozornost parlamentním a prezidentským volbám a právě tím, jak to byly tři volby za sebou, se děti v diskusích i hledání na internetu, sledováním debat a diskusí s rodiči mnohé naučily. Žáci mají konkrétní nekomplexní pohledy, ale právě v diskusi ve třídě, kdy po volbě nanečisto jsme diskutovali, tak mohli vnímat rozdílnost a doplňující charakter voličů (sebe navzájem) toho kterého kandidáta, vnímání kvalit a i problematických stránek jednotlivých kandidátů. V rámci spektra politických stran si uvědomit, co je pro ně důležité. Nejsou ani dnes vyspělými voliči, ale jsou výrazně posunutí pro komplexní vnímání, orientaci v dění a zároveň vnímání a toleranci sebe navzájem. A i dnes sledují situaci a příležitostně diskutujeme.
Pro další stávku studentů bych tedy uvítala větší přípravu na některých školách a také druhý důležitý krok: Pokud byla stávka první jako inspirace a učení se procesu (žádný učený z nebe nespadl, včetně učitelů), tak druhá stávka by podle mě měla vyvěrat už z potřeba samotných studentů a měla by probíhat odpoledne ve volnu studentů středních škol. Aby se projevila skutečná iniciativa a nikdo nemohl říci "jo, ulejem se ze školy" nebo "jsme tlačeni k určitému postoji." Projevit se pak mohou i organizační schopnosti studentů a je to (klidně i ještě s částečnou pomocí učitelů) i otázka udržení vkusu a slušnosti. Je jasné, že studentská hesla budou hýřit vtipem a půjdou na hranu vkusu při získání originality a razance, ale pokud jsou projevem hulváctví a nerespektu (v té nejobecnější rovině), pak jen podporují to, proti čemu demonstrují.
S přáním dalších dobrých dní ve vlastním, vztahovém, komunikačním i společenském růstu pro nás pro všechny Alena Kulhavá
