Herman jen bolavě rozčísnul situaci, kterou jsme si nechtěli připustit.

Reakce obou stran je pochopitelná. V hlubší rovině nejde ani o Dalajlámu, ani o možnou korupci ČSSD a už vůbec ne o Jiřího Bradyho, Staromák nebo Horáčka. V hloubce nejde ani o příznivce Zemana a jeho odpůrce. Jde o něco více.

Jde v největší hloubce o něco mnohem bolavějšího, co jsem rozepsala ve svém článku http://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=561653

Na diplomatické úrovni by mohlo pomoci, kdyby si 51 zemí + Čína sedlo za kulatý stůl a pohovořily o tom, z čeho má Čína obavy a čemu nerozumí (tibetské vlajky), domluvila se Dalajlámova osvěta (tak, aby příznivci budhismu a Dalajlámy byli příznivci míru, budhismu a ne političtí aktivisté). Aby se  jasně řeklo, že ctíme politiku jedné Číny, Dalajláma sám by zveřejnil, že nehodlá odtrhnout Tibet, možná by se udělalo klidnější prostředí. Problém s tibetskou exilovou vládou v Indii je obtížnější, protože ji Dalajláma nemůže ani jednoduše zrušit a zároveň ji mohou Číňané vnímat stále jako ohrožení. Ale i tam by časem mohly nastat posuny. Není vyloučené, že by se podařila domluvit oficiální návštěva Dalajlámy kdekoliv ve světě. Mám ale pocit, že vzhledem k níže napsanému to bude těžké anebo to bude muset projít nejhlubší rovinou transformace. Jde totiž i o mravní apel rozdílu chování Dalajlámy a diktátorů v Číně (včetně odebírání nepohodlným lidem orgánů zaživa). Jde o polaritu vnitřní autority a Světla pro lidi jako ochrana před rozkladem společnosti a o pochopitelnou diktaturou, která drží řádem funkční čínskou společnost (narozdíl od rozbředávající se Evropy a Ameriky). 

Někteří lidé hodně řeší detaily dohody mezi Hermanem a vládou. Obě strany chápu a nevnímám to jako jádro problému (v té formální podobě). Respektive podepsaný papír po Dalajlámově příjezdu nevidím jako problém. Někteří se zamotávají do kauzy Brady. Jiní nevyjdou z nenávisti vůči vzdělanému davu na Staromáku. Jiní zase nevyjdou z pohrdání příznivci prezidenta Zemana. Michal Horáček nepředvedl  jako pomocník na pódiu 28.10. nějaký excelentní výkon, přesto budou lidé předčasně řešit jeho pozici na Hradě. Utápíme se v menších válkách, abychom si nemuseli připustit jednu bolavou otázku, kterou nám celá situace klade. Někteří se neuvěřitelně zamotávají jak do lží, tak napadání ze lží ty druhé.

Výzvy současné situace pro každého z nás a i pro vládu: 

KDE STOJÍM JÁ V GLOBÁLNÍM OBCHODĚ SE STÁTY, KTERÉ NEJSOU DEMOKRATICKÉ? 

KDE STOJÍM JÁ V OBCHODĚ JAKO TAKOVÉM?

KDE STOJÍ MOJE ZEMĚ V BOJI O TRHY?

Pokud spolu obchodovaly země západní Evropy, občas se také někde vydíraly, ale vždy se to nějak upeklo (myšleno po druhé světové válce). Pokud se máme ale pouštět do obchodů s diktátorskou komunistickou Čínou nebo rozbředlým, ale Putinovským Ruskem, staví nás to do jiné role. Čína není demokratická země a je si vědoma své síly. Evropské země usilují o spolupráci s ní. Jaké můžeme očekávat partnerské jednání? Poběží? Jak konkrétně se bude Čína více a více zapouštět do našich zemí? Dovolíme jí bezcelní obchod, což by už jistě zničilo minimálně některé naše velké podniky? Jaké podmínky si bude Čína určovat? Jak je budou plnit jednotlivé země? Půjdou společně nebo každá sama pro sebe hledat výhody? Podobně se můžeme ptát u Ruska. Při jednání ministra zahraničí Zaorálka se skutečnost jeví nahatě bolestně: "všech 51 států dělá to, že...." a je úplně jedno co (prosím odhlédněme od Dalajlámy a diplomacie). Pokud by Evropa postupovala jednotně a snažila se i výrazně jednat o dodržování lidských práv v samotné Číně, byla by situace možná jednodušší. Jenže státy jsou hlavně obchodníci a velké firmy a tak už teď hovoříme o tom, že "si nesmíme udělat horší podmínky s Čínou, než okolní evropské země, jinak nám ekonomicky utečou." Roli v celém procesu hraje samozřejmě i Amerika, také bude obchodovat. Navíc řada firem jsou nadnárodní korporáty. 

Jedinec ve svých sobeckých zájmech se rozprostřel do složité sítě, ve které vznikají čím dál komplikovanější vztahy. 

Řešíme, zda máme zůstat věrni ideálům (a opět prosím neřešme otázku Dalajlámy jako fetiše nebo problém Tibet), ideálům, které Dalajláma přináší a říká je naprosto jasně. Ideálům, které nejsou teoretickou filosofií, ale žitou praxí: Budhismus je prozření k tomu, co způsobuje v životě utrpení: žádostivost a závislost na smyslové rozkoši (nikoliv radost z života, kterou podporuje křesťanství). Vlastně by se s tím křesťanství docela dobře shodlo. Dalajláma navíc prošel všemi náboženstvími, snaží se je spojovat (dostal Nobelovu cenu míru) a tak přispívá k vědomí toho společného, co je dáno i křesťanství, hinduismu apod.  Mluví o tom, že svět spěje k tomu, že jednotlivé "víry" přestávají být podstatné (uchovají se jako důležité konkrétní formy cesty) a svět spěje k psychologickému (tedy vědeckému) poznání hlubších rozměrů člověka. Jestliže cílem obchodu je závislost na věcech a závislost jedné zemi na druhé (ať už ve formě vydírání nebo psané dohody), pak je Osobní cesta člověka pravým opakem. Dalajláma podobně jako Kristus nese v rukou (aniž by chtěl) meč, kterým roztíná v současném čase svět na dvě půlky. Aniž by chtěl, ptá se "kam budeš patřit ty?" "jaká je tvoje cesta?" Je to stejné téma, jako když Ježíš přišel do Jeruzaléma a strhl v chrámě obchodní stoly. Ti lidé také potřebovali obchodovat. Šlo symbolicky i o obchodní stoly v nás samotných. V tomto smyslu je Dalajláma nebezpečný. Je tím nejnebezpečnějším na světě, možná více, než papež. Vůbec nemluví do obchodu a svým jednáním ukazuje jen duchovní cestu. Ale o to právě jde. Člověk, který reprezentuje duchovní cestu jako polarita ziskuchtivosti a závislosti na konzumu, je tím největším nebezpečím pro vývoj globální ekonomiky založené na růstu a expanzi do celého světa, včetně svatých míst Asie, Ameriky i Afriky. Člověk, který nikomu nic nenutí, jenom prostě je a oslovuje řadu lidí. Proto je pro Čínu sice bolavější oficiální schůzka představitelů vlád s Dalajlámou, ale velmi bolavé jsou pro ně i neoficiální schůzky, zvláště, když se jich účastní osobnosti, politici nebo velké množství lidí dané země. Nejde o Tibet (i když to čínská strana může tvrdit). A proto ani prohlášení čtyř o jednotné politice Číny nemůže zabránit zrušení schůzky ministra Jurečky v Číně. 

Je naprosto přirozené, že se stát snaží zajistit svoji prosperitu a hojnost. Chtít po něm opak, když má nezaměstnané a i nemocné, je dost nemožné. Pokud stát obchoduje sám se sebou a to, co se doma upeče, se také sní, situace je jednodušší. Pokud se obchoduje v Evropě, tak se situace komplikuje a i při demokratických diskusích v Evropské unii (potvrzují naši evropští poslanci) bývá také trochu nespravedlivosti(téma Komise a Rady). Podobné (i jiné) by to bylo ve volném obchodu. Když se ale trhy otevírají mnohem dále, k větším celkům, které mají také své zájmy, nastává v rámci globalizace obrovský proces boje o trhy. V krátkém čase se mohou trhy rozdělit tak, že úroveň mezi jednotlivými zeměmi i Evropy bude hodně různá. V tom případě zcela rozumím obavám o obchodní odbytiště Škodovky apod. 

Na druhou stranu jsem si osobně zažila to, co dělá obchod s člověkem: Pokud člověk ve svém konání sleduje zisk, prosperitu, snaží se "věci udělat tak, aby" a to i v situaci, kdy musí (existenční nouze), dojde na konec. Jednoho dne člověk, který jde po cestě vývoje musí zjistit, jak to člověka deformuje a je dokonce raději umřít fyzicky, než ve vnitřní nesvobodě "dělat věci aby". Pokud je už na cestě dál, ochutná obchod jen na krátko nebo vůbec. Anebo v nějaké specializované formě win-win strategie. V rámci mezinárodního obchodu mohou být ústupky malé věci v rámci dohody, může to zacházet ale i do tak hlubokých a citlivých témat, jako je přijetí duchovní autority z jiné země. Mohou to být ze strany Číny (ale to samé se děje ze strany USA v rámci TTIP) i dost vyděračské záležitosti. Zatím se oťukáváme. Zatím řešíme Dalajlámu. Ale jak to bude za 20 let? Demokratická Amerika nám vyhrožuje tím, že když nepřijmeme volný obchod s ní, zruší nám některé zakázky nebo bude dělat problémy v armádě. Jsou to lidé, kteří se vystěhovali z naší dobře známé Evropy. Co můžeme čekat od diktátorské Číny? Nemusí to dopadnout špatně a je třeba usilovat o to dobré. Strach ani naivní vrhání se do dveří Číny nám nepomohou.

Nedivím se obezřetnosti, kterou právě duchovnější a intelektuální lidé Čech mají. Nedivím se ani obchodníkům a politikům, kteří vědí, že teď se rozdělují trhy. Nežijeme v polistopadové době. Žijeme v době globalizace. 

Dalajláma ukazuje tento globální problém ve své nahotě a je spíše symbolické, že se i kolem něj vede diskuse. Jaké má tento problém řešení?

Musím říci, že nevím. Jedna rovina je osobní, kdy se člověk rozhodne sám za sebe, zda by Dalajlámu přijal oficiálně i za cenu ztráty financí a to je rovina, která by také v politice měla mít svůj prostor, ne jen obchodní záležitosti. Touto cestou se vydal pan ministr Herman. Druhá rovina je hmotná odpovědnost za svěřenou skupinu a z té se také nelze vyvázat. To je téma pana ministra Zaorálka. Pochopitelná. Jak by měly státy postupovat, aby ten rozkol nebyl velký, také netuším. Může se to dařit, ale pokud nastane problém, nemusíme mít na řešení takové situace nástroje, na které jsme jako doposud dominantní Evropa zvyklá. Nemusí to vyřešit snaha o diplomatické vztahy. 

Pro moc jsou typické dohody, které skupina dohodnutých dodržuje. I při vší chuti jít spolu se někdy stane, že se Duch prolomí nečekaným způsobem do situace a jeden ze skupiny zareaguje jinak, veden náhlým impulsem. 

Jiní naopak pod tíží událostí se zamotávají do čím dál větších lží a situaci nejenže komplikují, ale i odvádějí pozornost od tohoto problému. Čisté pracovní pole je ale důležité a tak rozumím soustředění na kauzu Herman-Dalajláma a Herman-Brady versus Hrad a ČSSD. 

Tématem také zůstává, kam se člověk s konzumem, tj. větším bohatstvím vyvíjí. Z pokusů se zvířaty i lidmi je dokázáno, že s absencí výzvy a s maximem pohodlí dochází k degradaci psychiky a i ke krysím konfliktům. Můžeme pozorovat, že ač mají děti možnost procházet chrámy konzumu ve velkých obchodních centrech, mít čím dál složitější telefony, jejich ukotvení v životě je čím dál menší. Jakou obrodou byla škola v přírodě, kde jsme před pár týdny s dětmi procházeli výzvami na našich hranách fyzických i psychických možností. A i tak z toho řada dětí neumí v normálním internetově-počítačově- konzumním životě dál naplněně žít. Jdeme cestou starého Říma, víme to a nevíme, co udělat jinak. 

Problém nastává i se vztahem k půdě a jsem moc ráda, že to Václav Moravec připojil k tématům současné situace. Ministr Jurečka, který prosazuje vyjmutí nejkvalitnějších půd z možnosti na nich stavět a vůbec se staví na stranu půdy (denně nám mizí množství hektarů zástavbou), není vládou a hlavně spěním globálního obchodu kvitován. Jen obtížně se daří využít staré sklady a tak se začínáme utápět v betonu. Děti, které jsou závislé na mobilech a hrách si tuto otázku už ani nekladou. Jsme vlastně "smířeni "s tím, že nám půda a krajina postupně zmizí.

Daniel Herman je řadou lidí napadán, že jednal sobecky v zájmu ukojení svého ega nebo mravního pocitu a myslel jen na sebe a ohrozil tím stát. Dokonce někteří lidé mluví o tom, že by měl být z funkce odvolán. Zavíráme tím oči nad problémy, které jsme tušili už cca deset let, že přijdou a které se teď hlásí o slovo. Otevřeně se vlastně zříkáme lidského spění a kvílíme nikoliv v hysterii, ale v existenčním zápase, který se jen propisuje do politických preferencí (včetně tématu Zeman). Ministr Herman má být obětním beránkem jako svod našich frustrací z globálního korporátního kapitalismu nebo naopak z nechuti jít svojí Osobní cestou.

Tím, že mluvíme pouze o otázce "ekonomického přežití" bez roviny mravnosti a ještě spíše bez vertikálního směru celkově, se postupně dostáváme zpět do roviny zvířecí. Přesto jsou reakce ministra Zaorálka, ministra Chovance, pracovníků Škodovky a vlastně i Evropy pochopitelné. Co s tím?

Výjimečně tedy nenabídnu řešení a nechám otázku otevřenou. Jen by mě těšilo, kdybychom navzájem rozuměli této polaritě a i pochopitelným východiskům toho druhého, abychom se nesežrali jako krysy na domácím dvorečku. A kdyby se Evropa přece jen (dobrovolně v tom dobrém - koncepčně) spojila k řešení problémů, které mohou nastat, respektive už nastaly. I tak se ale může stát, že meč, který tato situace přináší, bude lidi rozdělovat. Tento čas totiž přináší skutečně tu otázku "kde stojím já?", "kde stojíš ty?"

Češi jsou malicherní, ale také mají řadu hodně hlubokých duchovních lidí. Více, než v jiných zemích a potvrzuje to i zahraničí. To v této reálné situaci způsobuje to, že část obyvatel by se spokojila s chudším, ale mravně čistším, duševně bohatším životem (např. Bhútán je dáván za příklad šťastné země a není nejbohatší) a část obyvatel více rozumí globálním trhům. A nastává hlubší rozkol, než v jiných zemích. Rozkol, který možná v posledním úderu "Ducha svatého" (nikoliv ega či dokonce divného úmyslu) způsobil, že Daniel Herman přijal Dalajlámu oficiálně a téma tím otevřel. 

Jediné, co v této situaci mohu dělat, je modlit se za moudrost a vědomí, vzájemné pochopení všech zúčastněných a i nás všech občanů. Čekají nás nelehká rozhodování v konkrétních situacích. Rozhodnutí, která platí jak pro rovinu osobní, tj.lhát-nelhat,  diplomatickou, ale i existencionální. V těchto dnech procházíme všemi třemi vrstvami problému. 

Posílám tento dopis vládě k jejich plánovanému jednání s tím, že mě zajímá hledání řešení tohoto hlubokého problému, ne kusu akutního papíru. Neočekávám od vlády žabomyší války, natož lhaní, ale postupná řešení i takto složitých problémů. 

Alena Kulhavá