4) Kniha Rogera Scrutona popisuje velmi přesně to, jak a kam se ubírá naše kultura

Jaké výzvy před nás klade postmoderna? Co to je dekonstrukce (hodnot, státu, filosofie) a jaké má důsledky v našem každodenním životě? Co s tím? Tak zajímavé souvislosti a i jeden nápad na konci. 

Roger Scruton, filosof, politolog, spisovatel a profesor estetiky v Londýně, který působil i v komunistickém Československu v rámi bytových seminářů v Praze, Brně a Bratislavě napsal několik knih. Jako uznání přínosu české vědě a vzdělanosti mu byl v r. 1998 udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity v Brně. 

Připomínám, že navazujeme na předchozí díly: 

http://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=615581

http://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=615835

http://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=615793

Postmoderna

Novověká sexuální revoluce zbavila sex jeho tajuplnosti. K sexu nejsou kladeny žádné překážky a první sex není součástí posvátných rituálů.  

" Ve věku techniky používáme čím dál lepší prostředky k dosažení našich cílů, zároveň však máme čím dál méně jasno, proč bychom o ně měli usilovat.  Nevíme, co bychom měli chtít a o co bychom měli usilovat. Tato nejasnost se prohlubuje s nástupem konzumní společnosti ve které se všechny aspekty života společnosti podřizují diktátu spotřeby. A spotřeba ve své každodenní podobě žádný cíl nemá. " V době Homéra stálo usilovat o určité věci pro ně samé: truchlit, milovat, uctívat bohy (Boha). I v době konzumu duše člověka cítí, že potřebuje "věc" - ne takovou, po které touží, ale takovou, která má hodnotu - nespotřebovatelnou. Pokud např. i z přátelství učiníme účelovost (nese určité výhody), skutečné přátelství tím mizí. 

"Revoltující mládež se snaží i nadále držet svých rodičů, přesto se však chová tak, aby je každým svým činem popudila. Kultura zavržení uplatňuje satanismus: nesnaží se oživit zkušenost posvátného, naopak se snaží tuto zkušenost rozkrýt jakožto podvod. Rouhač není ten, kdo nevěří v Boha (nějaký přesah, Smysl), ale ten, kdo se zlobí sám na sebe, že věří až moc -ten, kdo se snaží Boha zbavit a ve své bezmoci pak křičí a vrčí."

Člověk, jehož životním cílem je "osvobodit se ode všech struktur" se musí nepochybně dostat do konfliktu sám se sebou, když se dostane do kontaktu s výsostnými uměleckými díly: Jejich estetická účinnost je nesmírně silná a tváří v tvář tomuto nádhernému až nepřekonatelnému zachycenísdílené kultury musí její odpůrci "zmobilizovat" všechny síly, aby zrušili a neutralizovali jejich kouzlo na sebe sama:Marxismus, feminismus, dekonstruktivismus,." Následky jsou jasné: "Jelikož nikdo neví, co to znamená ono proklamované "osvobození", zbavením se kouzelného světa nedobudeme vítěství, protože to není možné zažívat na tomto světě" (protože jsme smrtelní a omezení v hmotě a každodenním životě). Opět se dostáváme k tématu vytěsnění smrti, rituálních přechodů (do dospělosti, manželství, smrti) a živého společenství. 

Dekonstrukce: Ďáblovo dílo na univerzitách

Dekonstrukce je spojena mimo jiné i se jménem Jacquesa Deridy. 

Jestliže s vámi začnu o něčem diskutovat, předpokládám, že moje slova něco znamenají a že jejich alespoň základní význam je váz přístupný. Předpokládám, že se mohu odkazovat na všeobecně známe předměty. Pak se naše názory mohou potkat nebo spolu můžeme nesouhlasit, ale rozumíme si v základu. Diskuse má obsah a smysl. 

Dekonstruktivismus předpokládá, že nic takového není možné. V dekonstrukciváš partner s vámi skutečně nehovoří, jen se vás snaží vyprovokovat zpochybňováním všeho a otázkami typu"a jak to víš?", že nezbude nejen pevná půda pod nohama, ale nezbude vůbec nic. (Toto nic ovšem není Nic ve smyslu budhovského Nic-Všeho v nirváně, ale čisté "hovno" pozn. AK.).

Diskuse jsou nekonečné onanie nad majestátní prázdnotou. " Nejde už o filosofii:  Není žádné místo, ze kterého bychom mohli dekonstrukci posuzovat. Pokud takové místo existovalo, byla to filosofie. Jenomže filosofie byla dekonstruovaná. Dekonstrukce tak dokáže obhájit sebe samu a vystavuje sobě sama právo soudit svět" v absolutní absurditě.

"V místě, kde by měla být láska, je jen prázdnota."

Tak jako technická ne-hudba, konsumismus, prodejnost všeho a kýč, porno a horory zaplavily náš svět,  tak i dekonstrukce ovládla naši kulturu. Mám pocit, že i někde tam může mít kořeny doba postfaktická, vyšší korupce a nedůvěra ve věci veřejné. V dalším kroku nedospělost některých rodičů a bezhraničnost dětí i dospělých. Také kontrarevoluce arabského světa a teroristických útoků. Pozn. Ak

Podle Scrutona je feminismus nikoliv příčinou kulturní nejistoty, ale jejím důsledkem: Ztráta přechodu z mládí do dospělosti znamená zároveň ztrátu sexuální zdrženlivosti a tudíž i ztráty důvěry mezi muži a ženami. Muži a žena přestávají být partnery a stávají se soky. 

Jednu věc však dekonstruktivista udělat nemůže a sice nepřijmout síly, které zde jsou (zrození, smrt, láska), realitu působení vysokého umění, přírody zcela popřít mravní hodnoty a hodnoty buržoazní společnosti a zradit běžné "konzervativní"instinkty. Resp. osobně může, ale realitu pro ostatní tím popřít nutně nemusí. 

"Dekonstruktivistický svět je svět negací, ve kterém ať hledáme, kde chceme, nacházíme jen prázdno, modly. Svět, který nám místo toho, kde hledáme řád, přátelství, mravní hodnoty, nabízí jen kostru moci. V tomto světě není žádné stvoření, třebaže je plný chytrosti - chytrosti aktivně rozvíjené ve prospěch Ničeho. Je to svět rušící stvoření, svět bez naděje, víry a lásky.  Jiný mi slovy je to svět ďábla " 

Dnešní situace

"Kultura zavržení v sobě nese systematický, téměř až paranoidní snahu zkoumat vše z minulé kultury a tyto "obrázky" jeden po druhém trhat a házet do propasti. Co potom zbude studentovi? Svět zbavený posvátných okamžiků a obětování, v němž už se nikdo nesnaží o společenskou reprodukci (umění, ale v současné době jde o nechuť zakládat rodinu a nechuť některých lidí se zamilovat, spíše si "jen tak přišuknout").  

"Tam, kde se společná kultura nevyskytuje, začne být hledání smyslu vyčerpávající, marné a absurdní. Z vysoké kultury se v postmoderně rodí chuť všechno zavrhnout, "nakydat na život hnůj."  Lidské řeči se tak začíná zmocňovat nemilosrdný cynismus.Proti kultuře se už obrací i samotné umění a většinu našich myšlenek okupují morbidní představy. V takové situaci se nacházíme teď."

"Máme se pokoušet předávat naši kulturu mladým, když víme, že je to možné jen tehdy, žádáme-li po nich vlastní úsilí, které se jim může zdát zbytečné? Nebo je máme nechat jejich osudu a dovolit, aby kultura, která nás formovala a která byla zdrojem trvalého pojmu hodnoty, vymřela? Tyto moderní otázky jen dokazují, do jak obtížné situace se postmoderní doba zrodila."  Co s tím? "Vysokou kulturu lze získat jen zasvěcením - prožíváním a vlastním vkladem v rámci společenství. Nelze se ji naučit studiem sociologie či historickými analýzami. Do kultury je člověk přiváděn atento proces je zároveň procesem proměny srdce."  "Je třeba pomocí příkladů učit, kterak si uvědomovat a opouštět falešné emoce a kterak hovořit a cítit s čistším a jasnějším pochopením toho, proč je třeba hovořit a cítit upřímně." V dalším kroku lze naučit mladé kritice, nabídneme jim skutečně kulturu. Pokud ale interpretace a desinterpretace žádnou hodnotu nemají, potom žádná kritika nemá význam.   "Proč jsou obřady přechodu tak důležité? Proč bychom se měli tolik snažit zakázat snadné cesty a falešné emoce? Proč bychom měli mladým vštěpovat, aby své emoce poměřovali příklady, jež nám dává umění, náboženství?Řada mladých lidí vstupuje do světa, aniž by ze strany svých rodičů poznaly jakýkoliv závazek nebo odpovědnost.  Nemají žádnou víru, mají jenom slepé předsudky, neměli se od koho naučit dospělému chování. Jejich společenské aspirace se odvozují od reklam a popu, žádné potěšení není zakázané nebo alespoň odložené na tak dlouho, aby měli možnost alespoň zahlédnout podobu vyššího života  - života oběti, v němž má posvátné své místo." "Jen obřad přechodu, jímž je náboženství nebo vysoká kultura může lidstvo vysvobodit z kritické situace.Bez něj zůstanou lidé divochy, neschopní předat zděděný kapitál mravního vědění. Lidstvo vstoupilo do období "pouhé civilizace", kdy byrokracie a technika utlačují lidského ducha, který doposud zažíval rozkvět. " "My jsme svobodní, ale jen proto, abychom se své svobody ve slibu lásky zřekli a poté se zřekli samotného života, bude-li si to láska vyžadovat.Cílem umění je ukázat nám, že můžeme žít jako by onen vyšší etický život byl náš(resp. byl náš a pro lidi duchovní je to samozřejmé pozn.AK). Potřebujeme vnímat sami sebe jakožto zušlechtěné našimi cíli a vášněmi, žijícími v etickém vztahu k našemu rodu. Láska není odpověď ale otázka, která nás žene hledat význam ve světě." Scruton se potom obrací ještě paradoxně na Konfucia: " Konfucius zažil feudální zhroucení civilizace starověké Číny. Miloval život, byl praktický a vážený muž, dával přednost vzdělání a obřadům před potěšením, ziskem a mocí. Konfuciova situace je naší vlastní.Také my žijeme "na konci věcí", jsme svědky zhroucení mravního řádu a u mladých ztráty jakékoliv úcty. Konfucius dával do spojitosti neúctu k rodičům s pádem své říše. Konfucius nevytvořil žádný metafyzický systém ani náboženskou víru. Místo toho nám nařídil, abychom žili, jakoby z pohledu věčnosti záleželo na tom, co činíme: abychom vykonávali obřady, ceremonie a zvyky, které propůjčují důstojnost našim činům a které je pozvedají nad úroveň přirozeného. Abychom kultivovali své srdce a svůj jazyk, aby krása byla neustále v nás a kolem nás (příroda, lidé, umění...). Abychom žili ve stavu "přirozené zbožnosti". Abychom si uvědomovali velikost Stvoření a nesmírné tajemství času. Tak i bez náboženské víry potvrdíme existenci posvátných věcí a obestřeme svá gesta silou nadpřirozeného. Takovýmto životem se nám otevře průhled do věčnosti. Konfucius nám nedává víru, dává nám však naději."  Žijeme v úžasné době v tom, že si můžeme vybrat cokoliv a žít to. Nemusíme ani zavrhovat pop, naopak si užít, co nabízí (i v propojení hudby rytmu, textu a výrazu), ale můžeme ho doplnit hodnotnější vážnou hudbou. Klasické kusy v divadle začínají být opět moderní a to i u mladých, do kterých byste to neřekli. Lidé se sdružují  do skupin, kde tančí a oslavují Matku Zemi, dělají řadu rituálů, slaví spoustu svátků. Na některých vesnicích zejména Moravy najdete velmi tradiční křesťanství a zvyky můžete žít ve svém životě i v Praze. Toto vše je menšina společnosti, ale žije šťastně i v těžších chvílích. Víme mnoho věcí o zdravém životním stylu, ekologickém chování, síle meditace a mravnost zahazujeme jen podle toho, jak potřebujeme. Ano, žijeme v době "na konci věků" vzdáleni druhé světové válce i útrapám komunismu, vede se nám většinou dobře, jsme ukolébání sami sebou, tak jako při zániku čínské nebo římské říše. Žijeme v době,  kdy je velmi těžké odolat konsumismu, životu. hlavně e streamech, počítačových hrách. Je těžké nepropadnout nevážení si rodičů a učitelů, bezhraničnosti, skepsi, cynismu. Je velmi těžké zůstat odpovědní, co nejvíce lidští a rostoucí a kulturní a učit to i své děti. V době postmoderní a dekonstrukční je těžké v něco věřit, mít něco jako osobnostní základ a základ společenství, státu. Ale jde to. "Lehčí lekce už došly."  pozn.AK S díky Rogeru Scrutonovi Alena Kulhavá