1) Kniha Rogera Scrutona popisuje velmi přesně to, jak a kam se ubírá naše kultura

Čtu zajímavé filosofické, sociologicko-hisorické knihy, dva přátelé profesoři více, než já. Říkali "tuto knihu si musíš přečíst, protože to je přesně to, o čem všichni tři mluvíme už léta". Pokusila jsem se o výtah knihy.

Kniha Rogera Scrutona je v současné době rozebraná, proto jsem si dovolila udělat z ní zde výtah. Na druhou stranu tento výtah je pouze stručným výtahem a absolutně nemůže nahradit květnatost a všechny úžasné souvislosti v knize a proto vám vřele doporučuji až kniha vyjde, si ji koupit a přečíst, případně sehnat v této době v antikvariátu. 

Slovo "kultura" má dva významy, které se v knize prolínají: Kultura jako "to zděděné společně sdílené po předcích" -tj. rituály, zvyky, slavnosti, písně atd. a "vyšší kultura" - tj. to, co známe pod pojmem "vyšší umění" - něco, kde se člověk snaží ve svém oboru o maximum krásného a hlubokého v uměleckých dílech, literární činnosti atd. 

Kultura od počátku vyvíjela ruku v ruce s náboženstvím

V rámci rituálů promlouvá hlas předků, pro kmeny jsou důležité "rituály přechodu" do dospělosti, prvního milování a svatby, porodu, smrti. Smrtí vchází umírající mezi předky a rituály umožňují lidem vnímat posvátnost celého procesu. Pohřební obřad je i hojivou mastí na lidské smutky, protože kmen sjednocuje v jeho sounáležitosti. Zůstává i posvátné pouto se zesnulými, které váže žijící k tomu, aby respektovali přání předků v tom smyslu, aby udržovali kulturu kmene žijící (na rozdíl od novověku, kde máme kult mládí, které určuje trendy a která nemá překážky získat vše pro sebe sama). 

V kmenové i pozdější např. Řecké atd. kultuře jde o sounáležitost, vnímání toho, co je dobré a co špatné. Pokud člověk udělá něco špatného, kromě poučení a lepšího života po té ze sebe rituály smývá pocit viny. Opakované rituály také smývají i "prvotní hřích", kterým je míněno pokušení (nejen v biblickém slova smyslu) a člověk je tak znovu ustavován do Řádu se sebou sama, s kmenem, s Vesmírem. V rituálech se používá různých darů, svátostí, tanců.V současné době zažívá malá část společnosti skutečně autentický návrat k vnitřnímu pochopení a hlavně žití těchto principů a to ale v kontextu moderní doby a prožité historie, která se k lidstvu váže (čili  jinak, než tomu bylo dříve). Ale je to menšina, pro většinu to bývá (pokud se k tomu v rámci přátel, školy, kursu vůbec dostane) spíše exkurze do takového způsobu života (kom.AK)

Kmenová-náboženská i pozdější kultura je prodchnuta mýty: Silnými příběhy, které člověka upamatovávají na jeho velikost (lásku, statečnost, životní Příběh, osud). 

Pro vysokou kulturu Athén byla podstatná řecká tragédie: "Drama jedince, který spáchá zločin vůči víře (chce měnit osud, udělá něco špatného), upadne proto v nemilost a je tím vydělen ze společenství. Katarze, kterou přinese hrdinova smrt, je náboženským citem - představuje obnovené společenství, do něhož je chybující hrdina skrze svou smrt a proměnu přijat zpět. Tím se vysvětluje i podivný poklid, který vzejde ze všech těch podivných vražd." 

Kmenové zvyky jsou velmi zdravé, vedou k posilování charakteru člověka a zdravému, stabilnímu žití komunity. "Etické nazírání dodává lidským záležitostem osobní charakter, a tím nás pozvedá nad úroveň přírody a staví nás po boku soudce" : Boha-Prozřetelnosti-Vesmíru. Pak člověk není tvorem okamžiku, ale je zodpovědným za své činy. Zde se rodí pojmy Duše, Duch, Já, svědomí. Prostředky a cíl jsou v bohoslužbě neoddělitelné: V liturgii stejně jako v umění jsou obdobně neoddělitelné myšlenka a zkušenost." Proto skutečné náboženské nelze jen myslet, ale i zakoušet - opakovaně v životě žít. 

"Etické nazírání umožňuje vyšší emoce, jejichž prostřednictvím zušlechťuje naše životy i těch kolem nás. V rámci milenecké i rodičovské lásky směřujeme k těžko postižitelnému transcendentálnímu středu, bohu podobné nicotě, která je zároveň vším, ke světlu, které září z lidských očí, zároveň však z nezachytitelného kdesi za nimi. Toto odhalení jedince v jeho svobodě  je jedním ze základních témat vysokého umění a je v celku pochopitelné, proč: neboť zároveň přitahuje a zapovídá popisování. Vyvolává posvátnou úctu a radostnou náladu, jako bychom se nacházeli v přítomnosti božského mystéria."

Z tohoto výchozího etického bodu nás život "vede k tomu, abychom k druhým chovali úctu a oddanost. Dodává důležitost, tajemnost a posvátnost i tomu nejobyčejnějšímu jednání, osvěcuje naše činy smysluplností, jež není z tohoto světa."

Osvícenství a vysoké umění  

Osvícenství souvisí s rozvojem věd a francouzskou revolucí. "Typická je pro ně nedůvěra k autoritám, úcta k rozumu a prosazování názoru, že že základem morálního a politického řádu je svoboda jednotlivce, nikoliv božský příkaz. Veškerá moc je pouze svobodným rozhodnutím těch, kdo se jí rozhodli podrobit.Lidé se naučili chápat své povinnosti jakožto smluvní a zároveň začali uvažovat o tom, jak jim uniknout." Osvícenství ale již v sobě chovalo i svoji obavu z osvícenství: Co kdyby lidé odhodily všechny zábrany a oddali se životu plnému světských radovánek? Kam by to vedlo? Co kdyby potom chtěli cítit bývalou autoritu a přítomnost posvátného? 

Osvícenec je také osamocený individualista, který není už tak propojen s celkem, se společenstvím. Vzdal se pout, má svobodu, ale vnitřně začíná žít jako cizinec mezi cizinci. Uvědomuje si ale, že není cesty nazpět, že bude i do budoucna vydán tomuto vnitřnímu napětí. 

V době renesance se začalo umění a náboženství rozcházet, protože náboženství zachvátil zmatek. Podobně v rámci i pozdějšího úpadku. Baroko bylo naopak tendencí k opětovnému spojení umění a náboženství. Osvícenství na to zareagovalo výše zmíněným způsobem. 

Přestože osvícenství kladlo důraz na osvobození člověka a na myšlení, druhým pilířem, aby člověk byl šťastný a cítil se v pravdě člověkem, tj. bytostí celistvou a pozdvihnout nad zvířecí rovinu i nad spekulace, bylo umění. Osvícenci si totiž uvědomili, že lidský svět lze nahlédnout buď zevně (věda) nebo zevnitř  (umění). 

"Prostřednictvím umění a literatury jsme učiněni celými a naše "já" je opět sjednoceno s jeho zákonitým shromážděním. Možná právě tohle je význam vysoké kultury."

Pokud je dnes u mladých ve školách (od základní po vysoké) "jedno, co čtou" - resp. nedostávají se do kontaktu, do zkušenosti s vysokou literaturou, nemohou ani pochopit, že tajemství života může skrývat něco tak neživého, jako je kniha - zvláště pak třeba kniha napsaná před tisíci lety. Později je vůbec těžko vysvětlit, proč by měli mladí vůbec číst. 

Estetický pohled

"Jak klesala víra, rostla estetika: výtvarné umění, hudba, poezie a krásy přírody začaly v životě člověka nabývat onoho zásadního významu, který mají dodnes.Skrze krásnu zažíváme svět, jeho účelnost, vznešenost a jako bychom viděli až za hranice tohoto světa a spatřili tam cosi ohromujícího a nepopsatelného, z čehož se ta krása i účelnost zakládá." Lidé osvícenství (a posléze romantismu) věděli že o transcendentálním nemůžeme nic vědět, ale můžeme ho zakoušet právě skrze krásu a pravdu. 

Romantismus

Vznikají zednářské a rozekruciánské řády jako touha opět patřit k nějakému společenstvu. V rámci těchto řádů jsou také důležité obřady přechodu - zasvěcení, tak jako v dávných kulturách. 

"Romantické umění hluboce lituje konce života přirozené zbožnosti, které osvícenství zničilo. Pro romantického hrdinu je svoboda absolutní hodnotou, zároveň však nesnesitelným břemenem, které padá až na samé dno duše: Beethoven, atd. Z této lítosti pak vyrůstá romantická naděje, že představivostí se podaří znovustvořit společenství, které ve skutečnosti už v té podobně jako dříve už nikdy existovat nebude.(Pouze v některých aspektech jako vzpomínka a v některých aspektech jako autentické žití u menších komunit dnes v rámci masové společnosti i v Čechách. Některé vesnice a obce se k tomu také alespoň v určité rovině vrací. Z nemalé části zažívají i "to krásné společné" i dnes praktikující křesťané. Krásu a úžas nad uměním  případně i přírodou zažívají i jednotlivci a skupiny lidí ve městě). Odtud ona lidová poezie, lidové tradice, kamenné zídky atd. V romantickém umění převládají tři témata: Příroda, milenecká láska a svět před osvícenstvím. Romantismus byl umělecky nejbohatším obdobím, jaké naše civilizace poznala. "

Kam se naše kultura vyvíjela dál? To se dozvíte v dalším článku, který vyjde večer. 

Alena Kulhavá