Podzim v lese

Pozdní podzim, barevné listí je už dávno pryč, mezi stromy panuje důstojný klid, k zemi se neslyšně snášejí vločky mokrého sněhu.

Postávám u hlohů, které mi od jara, zvláště v období květu přinesly tolik radosti. Ani teď se od těch skromných keřů nemohu odtrnout. Les vydechuje omamně jemňounkou směsici vůní. Sníh ale rychle taje, z vloček jsou kapky vody, kterým jakoby se od hlůžků (jak hlohům v duchu říkám) ani nechtělo. Dlouho trvá, než se kapka utrhne a spadne na zem. Na habrech opodál z tající vody kouzelník mráz vytvořil blyštivé ledové drahokamy. Slunce už je nízko, brzo zapadne, prosvětluje krystalky sněhu v úžlabí větviček mladé jeřabiny. Také tam jsem vystál důlek, ruce a nohy zmrzlé, duše a srdce rozehřáté. K vyfocení lákají i bílé kuličky pámelníku, při malé hloubce ostrosti vytvářejí v pozadí dojem sněhového víru. Ještě než úplně nastane soumrak, slunce ještě krásně ozáří místa, kam by se v létě nedostal ani paprsek a do lesa zlehýnka proniká tma. Pro někoho nuda, pro jiného podívaná jež nikdy neomrzí.