Mám se stydět za to, že jsem bílý?

Některé pojmenování některé rasy či národa se stalo hanlivým. Přišlo se tedy s jiným pojmenováním téhož.

Paní ministryně Stehlíková jednou lkala v televizi nad podmínkami, ve kterých žijí někteří naši spoluobčané. Tito očividně unudění občané byli vyložení v oknech, televizní kamera představovala příjemné povyražení. Dům byl ošumělý, chodby špinavé a plné odpadků. Tito pobírači sociálních dávek mají času dost, proč si svoje bydliště neuklidí? V tom je celý problém.

Je správné, že policie tvrdě zakročila proti levicovým extremistům z Dělnické strany a nedovolila jim vniknout na janovské sídliště. Se stejnou rozhodností a tvrdostí by měly úřady zatočit s lidmi, kteří prostě pracovat nechtějí a pracovat nebudou. Měli bychom se podívat pravdě do očí a neklepat se strachy před kritikou Romů. Je zcela samozřejmé, většina „bílých" normálně pracuje a menšina „bílých" zlobí. U Romů je tento poměr bohužel zcela obrácený. Většina „zlobí" a pouze menšina se chová slušně a pracuje. Tato slušná romská menšina se bohužel „veze" se "zlobivou" romskou většinou.

Asi těžko některý z politiků najde odvahu pojmenovat věci pravým jménem. Dále se budou utápět peníze v různých nesmyslných programech, majících za cíl začlenění Romů do společnosti. Takzvanou pozitivní diskriminací se zkrátka určitá vrstva občanů rozmazluje na úkor druhých. Tím se jen vytváří prostor pro pohrobky rudého dělnického vůdce, předsedy Národně socialistické dělnické strany Německa (NSDAP), populisty Adolfa Hitlera. Neonacisté budou rozdmychávat vášně a nikomu to neprospěje.

Bílí jsou stavěni do role provinilých, zlých, rasistů. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Pozitivní diskriminace není ničím jiným než oním příslovečným setím větru.