Jen kus masa?

Jsou jeho modelky pouhou hmotou, kusem masa na řeznickém pultu anebo si ještě podržely duši?

Jako řezník bere a v ruce potěžkává a nadhazuje kus krvavého masa, organické, ale již neživé hmoty, stejně tak fotograf bral do ruky mohutný, těžký prs jedné dámy. Shlédl jsem film o tomto českém, světoznámém, ale především kontroverzním umělci. Zúčastnil jsem se kousíčku natáčení tohoto filmu a měl tu čest položit mu otázku. Vycházela z toho, co si myslím o fotkách tohoto autora, nebylo to nic moc lichotivého. Neurazil se, pouze se na chvilku zamyslel a dostalo se mi přímé a řekl bych upřímné odpovědi. Na jeho fotky mám stále stejný názor, na jeho osobu se už ale dívám trochu jinak. Otázky jsem mu nekladl jen já, z průběhu debaty jsem zkrátka usoudil, že je to docela milý člověk. V tom filmu ale říkal hrozné věci.

Jaká je souvislost mezi osobností, povahovými vlastnostmi a dílem, které je dotyčný jedinec schopen vytvořit? Není nakonec dílo takového jedince z různých důvodů přímo závislé i na jeho mnohdy odsouzeníhodných činech, nebo jednání, chování? Vychází jeho dílo z hrozných činů, či myšlenek, přetavuje své chování do pozoruhodných děl? Mají být život a dílo v souladu? Vnucuje se nanejvýš provokativní otázka. Vytvořil by ten člověk vůbec něco, nebo něco tak zvláštního, pozoruhodného, kdyby jeho skutky a život, byly chvályhodné, neřku-li šlechetné? Co ale víme o skutečném životě dotyčného jedince, nejedná se jen o pověsti, které třeba dokonce sám pomáhá vytvářet?

Copak ošklivého jsem vlastně tomu fotografovi řekl? Vaše fotky jsou hrozné! Ano nesouhlasím s jeho fotkami, ani jejich sdělení mne příliš neoslovuje, prostě, nelíbí se mi. S čím se ten člověk vyrovnává, proč vytváří tak hrozné práce? Na takovou debatu nebyl čas. Také by mne docela zajímalo, co vlastně oslovuje jeho obdivovatele, co je tíží, nebo netíží na duši? Většina jeho fotek je hrozná, děsivá, jejich sdělení zní jako temné víření hlubokých tónů bubnů, sahá až do nejtemnějších koutů našich duší. O to mu jde? Miluji poezii, nemohu v souvislosti s jeho fotkami nevzpomenout Baudelairových „Květů zla". Tyto nádherné verše se sice hemží červy a slizem a ošklivostí, ale jsou hlasem žíznícího v poušti. Volají po kráse, lásce a něze. O co jde onomu fotografovi jsem nepochopil. Nejednou jsem o tom přemýšlel. Můj dotaz tomu fotografovi proto pokračoval slovy: "...Podlehl jste komerčnímu tlaku, anebo jste se prostě zvrhnul?" Byla to však spíše řečnická otázka, jak už jsem se zmínil nebyl čas ani prostředí na hlubší debatu. A tak čas od času o jeho fotkách přemýšlím.

V úvaze jednoho teoretika umění, jehož jméno mi už bohužel dávno vypadlo z paměti, jsem kdysi četl:" …umělecké dílo není žádný rébus, ale odrazový můstek …". Těchto pár slov se mi hluboko vrylo do paměti a nejednou jsem si na ně vzpomněl při pohledu na rébusy, tvářící se jako umění. Kam mne odráží, směruje, autor děsivých, morbidních fotek, libující si v tělnatých a přiznejme si, ne příliš přitažlivých modelkách. Chce šokovat?! Dobře, ale co dál. Jaké poselství přináší jeho práce, čím obohacuje naše myšlení, naše životy? Nejsou jeho morbidní, hrozné a někdy i dokonce zvrhlé fotky pouhým prázdným gestem?

Osobnost člověka, tedy jeho duše, hmotu - ten kus masa - oživuje, dává mu jiskru. Je to jakýsi operační systém člověka. Počítač bez operačního systému je také jen hromádka sice funkčních, ale mrtvých součástek.Jsoucností ducha se lišíme od zvířat, jež se řídí pouhými pudy. V lidském životě hrají pudy také nemalou roli, ale vždy nad nimi vítězí a zvítězí duch. Toto vítězství ducha mi na drtivé většině děl dotyčného fotografa chybí. Řeč byla o Janu Saudkovi.