Enfant terrible, krokodýl a body

Včera v KFC jedna maminka něco nakupovala, měla s sebou asi čtyřletou holčičku. Dívenka dostala od prodavače do ručičky krokodýla, hezky pevně si ho držela ve své dětské ručce. Nevím, co mne to napadlo, ale naklonil jsem se k ní a varoval ji: Ať tě ten krokodýl, až ho pustíš z ven pytlíku, nekousne. Byl to takový okamžitý, musím přiznat ne příliš chytrý nápad. Očka dítěte potemněla strachem. Snad to nebylo z krokodýla, ale pouze se lekla neznámeho pána, jenž ji tak nečekaně oslovil.

Od té doby mi to leží v hlavě. Říkám si, ať ví, že nebezpečí číhá na každém kroku.... Chlácholím tak své špatné svědomí, že jsem to dítě polekal. Možná to ale souviselo s mým předchozím zážitkem na Magistrátu, z Oddělení evidence řidičů a odbavování občanů. Dlouho jsem tam seděl jako oukropeček a čekal, až se rozsvítí moje číslo. Na čele jsem asi už měl napsáno: ...je to hříšník, provinilec, dál od něj. Proč by se jinak vedle mne sedící dáma ostentativně otáčela?! Chtěla všem příchozím dát najevo, že s tímto týpkem nemá vůbec, ale vůbec nic společného. Snad je zbytečné podotýkat, že jsem byl čistě a slušně oblečený, tak jako všichni. Nepáchl jsem, prostě zdánlivě vše v pořádku. Až na to čelo! Tam to bylo napsáno.

Na světelné tabuli se objevilo moje čísílko. Sláva. Hrnul jsem se k přepážce a podal přísně vyhlížející úřednici svou žádost. To už jsem se cítil tááákhle malinkatý! Ještě jsem ji podal občanku a čekal. Chvíli něco studavala na monitoru, upřela na mne studený pohled a suše vyzvala: Běžte si zaplatit 30 korun. Když jsem se vrátil od pokladny, sdělila mi: Jdu pro číslo jednací. Bylo mi to jasné, s takovými, jako  já se nikdo nebaví. Přesto se dostavila určitá úleva, vím jak na tom jsem. Vezmou mi řidičák a budu jezdit jen na kole. Naštěstí se bez auta celkem dobře obejdu.

Před rokem, loni v srpnu, jsem totiž spáchal dopravní přestupek. Jako slušný řidič jsem jel v jednom lázeňském městě padesátkou, když mi náhle vstoupil do cesty takový městský Napoleon. Rázným gestem nepřipouštějícím žádné pochyby mne zastavil. Byl nevelké postavy ale čišela z něj velká důležitost a moc. Překročil jste povolenou rychlost o 10 km/h pane řidiči. Na tachometru jsem neměl ani padesát, zazněl můj pokus o smír. Ale tady je čtyříctka, pane řidiči! Napařil mi, se špatně skrývaným uspokojením, pokutu 1000,-Kč. Měl jsem vztek. Nedlouho před tím proběhla tiskem Husákova aféra. Policejní prezident (dnes už bývalý, ale ne kvůli této nicotnosti) překračoval rychlost o několik desítek kilometrů za hodinu. A já, slušný řidič .... teď po roce zpytuji své svědomí. Kdovíkde  jsem při svých nemnohých jízdách autem nasekal kdovíkolik přestupků. Jsi zlobivé dítě hochu, máš to napsané na čele a teď budeš pikat za své (zlo)činy. Přišla hodina odplaty.

Příchod nelaskavé úřednice mne vytrhl z chmurných úvah. Teď přijde výzva k odevzdání řidičáku. Neřekla ani slovo, vrčela jen tiskárna. Posléze mi beze slova podala úřední sdělení. Přečti si to sám, zloduchu! Tak jsem porozuměl jejímu němému gestu.

Nevěřil jsem svým očím:" Aktuální stav bodového hodnocení osoby je 0 bodů! Osoba má záznam v přestupcích."

Tak se, osobo, moc neraduj. Máme tě podchycenou a příště ti to spočítáme i s úroky. No nic. Stejně se v duchu vrací k té holčičce na začátku. Snad mne nebrala vážně a pokud ano, její maminka  to určitě uvedla na správnou míru, utěšuji se.

Kdyby se jednalo o školačku, řekl bych, že se lekla nápisu na mém čele. Co naplat, jsem osoba se záznamem v přestupcích. S tím už asi nic neudělám.