Byli tam samí Češi?

Zbabělci, nízké povahy kramářsky počítající má dáti, dal. Malí duchem.

Takoví byli obyvatelé jistého amerického městečka, kteří se shora uvedených důvodů nepodpořili svého šerifa. Tento muž také nebyl bez chyby, také váhal, bojoval se svým strachem. Rozum radil uteč, zachráníš si život, ale tentýž rozum říkal, k čemu ti bude takto získaná budoucnost? Postavil se tedy přesile a vyhrál. To byl film. Ve skutečnosti by skončil rozstřílený jako řešeto. Řeč je o westernu „V pravé poledne“, který jistě nejen mně zpříjemnil závěr sobotního večera.

Myslel jsem na různé zakomplexované chudáky sebemrskačsky píšící v novinách o nás Češích, jací jsme … no prostě ti nejhorší.

V neděli jsem byl na třech výstavách fotek. Dvě se konají v jedné funkcionalistické budově na břehu Vltavy, kousíček proti proudu od Národního divadla. Jak už to bývá, ta mnohem horší je umístěna v hlavním výstavním prostoru. Fotky, jež jsou vidět už z chodníku, jsou velké pouze svými rozměry, jejich umělecká hodnota je titěrná, či spíše nulová. Zato o pár schodů níže je to síla! K vidění jsou fotky z května až listopadu 1945, osvobozenecká Rudá armáda v první části a v druhé polovině táž armáda tentokrát okupantská ze srpna 1968. Skvělý nápad, takto porovnávat fotky vojsk jednoho cizího státu a pocity lidí, výrazy jejích tváří, občanů naší země. Jsou zde fotky známých reportérů. Ze srpna ´68 zde však vynikají fotky jistého fotografa, který má ještě také samostatnou výstavu v jedné budově na Staroměstském náměstí. Až do 5 října. To je ta třetí, kterou jsem navštívil. Na fotkách tohoto skvělého fotografa jsou fotky ze srpna 1968 a je na nich opět zachyceno tentokrát už pouze okupační sovětské vojsko. Tolik tak silných válečných fotek jsem ještě neviděl. Postarší pán s kusem cihly v napřažené pravici stojící proti tanku, ale také dlaždič opravující mozaikovou dlažbu na refýži, poškozenou pásy okupačních tanků. Tyto fotky jasně vypovídají o tom, že Češi nejsou žádný národ zbabělců a slouhů. I takoví jsou mezi námi, ale není jich více, než v jiných národech.

V onom filmu ze sobotního večera chyběla větička: „Šerif není žádná baba.“ Dobře si ji pamatuji a těšil jsem se, až ji Mexičanka Ramirezová pronese. No, byla vynechána. Proč asi. Byla to práce nějaké feministky, nebo snad přehorlivého, podlézavého feministy? Feminismus považuji za jasný příznak malosti ducha a pečlivě utajovaného komplexu méněcennosti. Žádná sebevědomá a hrdá žena se k feminismu nesníží, nemá to zapotřebí. Víme, odkud feminismus a tzv. sexuální harašení přišlo. Jak vidno, ani velké a mocné národy, či v tomto případě spíše stát než národ, nejsou prosty malých, zakomplexovaných duší. Dočkáme se ještě toho, že tito miniaturní duchové vymažou z našeho slovníku slova jako zbabělec, vzmužilost apod. a v obrozeneckém nadšení je nahradí břinkobednami a nosočistoplenami?

Závěrem se omlouvám, že, ač bych tak milerád učinil, nepíšu konkrétně kde a kdo. Na blogu se nesmí nikomu a ničemu dělat reklama. Funkcionalistická budova na břehu Vltavy kousíček proti proudu od Národního divadla je v Praze jen jedna a dům s orlojem je na Staroměstském náměstí také jen jeden, běžte se tam podívat, opravdu to stojí za to!