„Líbí se mi, když se stařík dívá, jak se ukájím. Ale už mě nudí. Chci nové oči!“
Odkud asi zloději ukradli tu fotku? Odněkud z Austrálie?
Dostal se mi do rukou reklamní věstník Plzeňský rozhled 4/2015. Na straně 54 je tam loupežnická past, která se tváří jako třináct inzerátů:
Vyplatí se to těm zlodějům? Asi jo, když to dělají. Asi se najde dost pitomých roztoužených Pepin a Pepíků, kteří si nepřečtou varování miniaturním písmem a zavolají v blahé naději, že to je vskutku inzerát.
Představuji si ohyzdnou babici a vometáka v call-centru zlodějského doupěte E.M.A. Europe, kteří mají na stole před sebou řádku mobilů a nesmějí si splést, který je který. Dostávají minimální mzdu za to, že udrží kořena na drátě co nejdéle, nebo ho dokonce svedou k tomu, aby zavolal víckrát. Možná mají i školní sešit na poznámky, aby nepletli historky.
Jaký plat asi má kreativec, který ty „inzerty“ smolí?
Redakce občasníku řeší etickou stránku té zlodějny tím, že se výslovně zříká právní odpovědnosti:
Utrpěnou škodu pitomcům nikdo nenahradí. Nikdo se asi nebude soudit kvůli pár stovkám.
Je to free world, free fight. Všechno riziko nese obecenstvo. Zanáším se myšlénkou, že odkaz na blog pošlu na státní zastupitelství — ale nevím, o jaký zločin by šlo. O podvod sotva — vždyť je všechno tak transparentní, průzračné jak studánka, křišťálově čisté jak financování Grossova bytu:
„… pokud účastník zjistí, že informace o ceně není dostatečná, má možnost podat na ČOI stížnost.“ Informace tu je dostatečná.
O cenách hovorů na čísla, která začínají 90 — pro ty, kteří to ještě nevědí.
Předčíslí 909 je vyhrazené pro „Zábavné služby pro dospělé.“
