Halík a Frantík na tapetě, ač nezmíněni. I tukový Duka. Varování — doufám, že to je dost těžké čtení. Chce to čas.
Mnoho vlastností existuje jen v interioru lidského subjektu. Tak třeba vlastnost, stav plukovník existuje jen v intrajektech těch lidí, kteří ji poznají. Vnějškem se plukovník přenáší tak zakódovaný, že jen někteří lidé ho poznají — poznatkem ve svém interioru.
Má ontologie sestává z prostorných stálostí a časových změn. Stálost nemá rozměr času a změna nemá rozměr prostoru. Tak plukovník je druh času.
Vědění plukovníka je stránka času, jehož stránkou je i změna lidského substrátu.
Vlastnost švec existuje tam venku tím, že švec šije boty. Ale vlastnosti ševcovský mistr, tovaryš, učedník existují jen v intrajektech lidí. Dobrý švec a špatný švec se dějí tam venku vztahem k botám, které ušili.
Ta ontologie trhá svou nativní logikou — a tím, jak ji člověk vyslovuje — věci tam venku. Voda víří — vidím jedno — a říct musím dvě — O stálosti změna. O vodě, že víří.
Děj víru je jakoby imateriální, prostor mu musí dát voda.
Člověku se udála strašná chyba — ze stálosti abstrahoval hmotu a ze změny abstrahoval ducha. Ale tam venku nic takového neexistuje.
Člověk včas nepoznal, nereflektoval svou nativní bipolární logiku, a tak se stalo, že filosofi fantazírují o stálostech bez změny tam venku (matérie) a změnách bez stálosti tam venku (forma).
Filosofi bájí o bytostech čiře duchových, o Platónových idejích, o andělech, o nesmrtelné lidské duši, o res cogitans, … Ty věci existují — nechtěně — jen v interiorech lidí. Nechtěně jsou to jen herní věci.
Hrou je v mé řeči jen hra na něco jiného — na boj, na honěnou, na schovávanou, … Na Boha tam venku.
Existuje filosof tam venku? Tuším, že neexistuje — dějí se jen vztahy filosof od člověka k člověku, které venkem, interjektem, procházejí kódované, neskutečné. Tam venku se děje tramvaják svým vztahem k jedoucí tramvaji.
Posvátný háj, bůh Slunce se dějí jen v lidských intrajektech.
Nábožní lidé musejí věřit, že Jahve, Bůh otec a Alláh existují tam venku, že to nejsou mátohy jejich intrajektů. Všichni věří, že bůh musí být jeden. Přitom ti tři bozi se navzájem tak liší, že nejdou sloučit a neexistuje sudidlo, které by přisoudilo existenci v extrajektu jednomu z nich.
Někteří židé, křesťané a muslimové se manifestačně modlí spolu — tím všichni své víry v jednoho boha tam venku karikují, zesměšňují, ničí.
O kterých božských věcech se věřící v různé bohy mohou spolu bavit?
Má noetika říká, že člověk může poznat jen to, co existuje tam venku, co odporuje lidské chybě v poznání. To, co se děje jen v lidském interioru, je věc víry a člověk v tom prakticky nemůže chybovat — proto mohou filosofické a náboženské sváry trvat věčně. Nic tam venku jim neodporuje.
Co říká člověku to, že vedle sebe žijí ateisté a teisté, a nic tam venku ani jedné straně sváru neodporuje? Všechny sváry ve věcech božských pramení ve chtěních lidí.
Jestli se nějaký člověk rozhoduje, jestli Bůh tam venku existuje, nebo neexistuje, tak o něm neví nic. “Religious knowledge” je contradictio in adiecto, protože objekty a obsahy víry existují jen v interiorech.
Vztah plukovníka se děje od člověka k člověku — a tím netrvá tam venku.
Situace světa s nábožnými lidmi je zoufalá, dokud se všichni nedohodnou na jednom bohu. Nábožensky věřící chybují v tom, že věci své víry promítají tam ven, jako by o nich věděli. Vědí o nich?
Nábožný člověk může fantazírovat, mýtizovat, že vidí bezprostorného boha tam venku svým duchovým okem (raciem). Že bezprostorný anděl putuje. Bloud platonik mu přikývne.
Co vím o sobě? Dívám se na své já, jako by existovalo tam venku — vidím jakoby zrcadlový obraz, který se stejně děje v interioru. Já toho obrazu, to zobrazující, se neděje.
Obsahy lidského intrajektu jsou stránka pohybu jeho součástek, proto to nemohou být stálosti. Musejí to být časy.
Čím bojovat proti nábožným lidem? Jen tím, čím oni bojují proti ateistům. A jestli obracejí na svou víru jen řečmi bez užití moci, nechat je být, neodporovat jim. Vyhnout se jim. Jestli bojují zbraněmi, zničit je těmi samými zbraněmi.
Co to je soudobá „náboženská svoboda?“ Negace, znemožnění všech náboženství, která se té „svobodě“ podvolí. Výsměch těch, kteří tu svobodu dávají, těm, kteří ji berou.
Nábožensky věřící musejí bojovat za svou víru, nebo ji proměnit v laškovnou ekumenickou hru na víru. Tertium non datur.
Turkmenští bašibozuci, když tančili kolem mrtvoly sestřeleného ruského bombarďáka, pořvávali stále dokola hrubými hlasy, „Allahu akbar!“
Nelíbí se mi, když se Evropa troštuje proti islámu z pozice křesťanských kořenů. To je středověká náboženská válka.
Je možné prožít tři vztahy k této krátké řeči — opakovat mé svědectví svým poznatkem, nebo odmítnout to svědectví jiným svým poznatkem. Přesvědčit sebe, že text je soukromé mínění, které mohu pominout ničím. Pochybovat o obsahu.
