Popuzují mě všichni ti přemyslové a mudráci, kteří obviňují hlavu státu Klause z krádeže nějakého péra v Chile. Nic takového se nestalo a všichni ti mudrlanti by zasloužili být obvinění z pomluvy a křivého obvinění.
péro
Ukrást něco je vzít něco druhému proti jeho vůli, bez užití násilí proti němu, a když se to neděje podle zákona. Děj krást musí mít stránku subjektivní a objektivní.
Subjektivně zloděj musí vědět, že krade. A objektivně okradený se musí cítit okradený. Nic takového se v Chile nestalo.
Klaus byl přesvědčen, že si péro může vzít. I nejotrlejší a nejprolhanější zloděj v koutku svého vědomí ví, že krade. Nic takového se Klausovi nestalo.
A Chilanům bylo jedno, že si péro vzal. Příhoda přesto dává otázky —
Proč Klaus jednal tak dětinsky nezdrženlivě? Nepochybně by pro státníka jeho štátuje bylo nemyslitelné si o pero říct. Vzal si, co se mu líbilo a čeho se mu zachtělo, s královskou grácií. Ale proč bylo puzení tak neodolatelné? Nemá Klaus soudnost? Má chaotický systém hodnot?
Atakován později novináři, vybreptl, že neví, co se s pérem stalo dál — asi prý zůstalo trčet v kapse saka, kam ho původně strčil.
Je Klaus úplný hlupák, který si vezme, co se mu zrovna zalíbí, a pak na to sere? Nebo je to lhář, který zastírá, jak neodolatelný předmět touhy mu péro bylo?
Jeho kumpán a placený společník Jakl dokonce nejdříve lhal, že to byla obyčejná sprostá propiska z masy. Asi mu nedošlo, jak tím svého pána a velitele shazuje. Proč si takovými nejapnými manévry musí obecenstvo procházet vždycky znovu?
A proč Klause zástupy pisálků obviňují z krádeže? Protože jim dělá zvrhlou radost, že mohou hlavu státu beztrestně falešně obvinit ze zločinu. Jsou spokojení sami se sebou, jak příhodu chybně zhodnotili. Jsou to dobří lidé.
