Stalo se to před více lety, ale zlé skutky nesmějí být zapomenuty. Tím spíš, když nebyly odčiněny — ač lehko mohly být.
Komunistovi Großpiči i jeho staré, též staré komunistce, se zachtělo okusit sladkého života vykořisťovatelů. Proto si Großpička otevřela trafiku a cukrárnu.
Do trafiky si najala trafikanta.
Trafika ani cukrárna jí nešly, tak přestala trafikanta vykořisťovat — neplatila mu nic a navrch si od něj půjčila 25 tisíc do krámu.
A tu se skrývá jádro zápletky. Trafikant byl slabý na hlavu a nepoznal, že nepůjčuje Großpičce, ale její firmě. To se odbylo tím, že Großpička na dlužní úpis vrazila razítko své firmy. Dědkovi nakukala, že půjčil jí. Spletlo ho i to, že obřad se děl v Großpičky budoiru.
Obratem firmu „prodala“ nějakému Tatarovi v Praze, který už měl podobných firem asi 25 a hlavu si s tím nelámal. Kolik mu asi podstrčila?
Chudák trafikant byl tak hloupý, že Großpičku žaloval. Soud po právu shledal, že Großpička mu nic nedluží.
A protože trafikant jí nezaplatil velké soudní náklady, Großpička je o něj obratem žalovala.
Nějak to všechno prosáklo na veřejnost, a tehdy už poslanec parlamentu soudruh Großpič vysvětlil svým voličům, že on s tím vším nemá nic společného, protože byl ve firmě jen tichým společníkem. O jejím chodu mu nebylo nic známo.
Großpič s Großpičkou to celé ustáli bez ztráty květinky i korunky. Komunistická strana se jako jeden muž postavila za Großpiče a Großpič pak bojovně vyhrožoval soudy na všechny strany. Nebylo z toho nic.
Hrstka komunistů dál čupí v koutě ve sněmovně, občas některý přednese nenávistnou poznámku. Politiku nedělají a nemají. Ideologii mají v troskách, ač nové ideologie je třeba jako soli. Ale to už není věc komunistů. Ti jen čekají, až vymřou.
