Hektolitry vína všech druhů a chutí a bedny baget všech tvarů a rozměrů. Žít ve Francii má i své nevýhody, uvědomila jsem si letos při srpnové návštěvě země galského kohouta. Dávám přednost zrzavému s pěnou a pivní slámou.
Po deset dní jsem se já, člověk vínu absolutně neholdující, setkávala s tímto Dionýsovým nektarem chtě nechtě téměř za každým platanem. Po deset dní jsem se já, člověk suchým pečivem opovrhující, setkávala s těmito křupavými dlouhány chtě nechtě nejen na každém rohu, nýbrž i mezi rohy a dokonce i naproti rohům! Během těch vínem prosáklých a pečivem provoněných dní ve mně pomalu ale jistě začalo klíčit podezření, jež se pozvolna přetavilo v přesvědčení – Francouzi si do Deklarace jistě vepsali právo na pravidelnou denní dovážku vína a donášku baget!
Práva na lidskou důstojnost požíváme i ve střední Evropě (heč). Ovšem v bývalé Galii se jej mlsní a životem se na tónech šansonů unášející Francouzi (a Francouzky, pardon) zřejmě rozhodli interpretovat šířeji. Otázkou je, co člověk potřebuje k životu, jenž by nazval důstojným? Na zdánlivě složitou otázku by z Francie přišla snadná a jednoznačná odpověď – dostatek slunce, spánku, vína a k tomu čerstvou bagetu.
Podle mých informací se zatím neproslýchá, že se v Deklaraci v nejbližší době objeví právo na spánek – galského kohouta po ránu nahradili racci a vrány, ti však, jak se zdá, nemají tu pravou notu na účinný budíček. Ani právo na pravidelné penzum slunečního svitu se do kodifikací vpisovat zatím nebude – v Provence svítí slunce 300 dní v roce, nechť tedy kolegové z Bretaně laskavě opráší barter a přestanou skuhrat.
Víno a bagety, bagety a víno. Nakonec to nebylo tak zlé, přemítala jsem již v srdci Evropy, uvnitř nefalšovaného moravského restauračního zařízení sedící, půllitr piva držící, uplynulých deset dní hodnotící. Později pěnu z úst utírající, slastně hořký mok lokající a o zavedení práva na pravidelnou denní dovážku piva uvažující.
