Udání či stížnost bez možnosti dopátrat se autora. Známe to všichni, a to ať už jako pisatelé či jako adresáti. Zkrátka anonym. S jedním takovým jsem byla před nedávnem nečekaně pověřena se profesně vypořádat. Zadání od zaměstnavatele znělo stručně, jasně a na první pohled též jednoduše. Najít, ověřit, poptat, vyfotit, napsat. Ztroskotala jsem již na bodu číslo jedna.
Do samého srdce nespoutané Vysočiny jsem s sebou vzala foťáka. Muž, 41 let, pohledný, inteligentní, vtipný, vnímavý a s neuvěřitelným citem nejen pro fotografii. Když jsme po hodině a půl investigace slézali již třicátou mez rozkládající se mezi úvaly obklopujícími malebnou vísku, kterou jako by se k tvorbě Zapadlých vlastenců inspiroval sám Karel Václav Rais, nebyli jsme to jen my dva, kdo měl o účelu a smyslu našich toulek přírodou pochybnosti. Fantazii místních probouzející rádoby milostné dostaveníčko však bylo odsouzeno k zániku a nabralo konce stejně náhle jako začátku.
Cupitajíc v sandálcích zdobených třpytivými kamínky, silueta obepnutá v přiléhavé pouzdrové sukni s vysokým rozparkem, jemné vlnité vlasy zvolna splývající po hedvábné košili broskvové barvy. Naříkajíc s kotníky rozškrábanými do krve od stébel posekané pšenice, silueta kácející se mezi pády a opětovnými pokusy o vstávání, větrem zcuchané prameny vlasů lepící se na potem zmáčenou košili, jejíž barva se již ztratila pod nánosem hmyzu.
Diagnóza: jedna nezpůsobilá. A jedna pohřešovaná.
Nezpůsobilá vrátit se zpět do světa sloužícího jako předloha k tvorbě sci-fi románů, nikoli romantických obrozeneckých povídek. Zaplatila na zdraví více, než domněle ohrožení místní obyvatelé. Pohřešovanou nelegální skládkou arsenu.
