Nikdy jsem nebyla tím typem ženy, které by k životu stačilo uklidit, uvařit, upravit se a čekat na svého muže (nic proti takovým). Odjakživa jsem naopak tíhla spíše k mužským koníčkům. Některým se věnuji dodnes, jiným ne, ale na jeden jsem doslova zanevřela – a to na ten, který je poháněn motorem a čtyřmi, respektive dvěma, koly.
Počátek mého vztahu ke strojům opatřeným koly bych datovala zhruba do mých čtyř let. Do školky jsem sice chodila pomálu, ale s velkou chutí. Za ni však nemohla všechna možná i nemožná jídla prapodivných tvarů a barev, která nám k obědu servírovaly protivné postarší dámy s nemocničními igelitovými rukavicemi na rukou, nýbrž má oblíbená činnost – závody s barevnými angličáky. Ty jsem každé ráno plna nadšení a touhy po výhře pořádala s Radimkem a Honzíkem. Naše hra se postupně stala pravidelným rituálem, a jaké bylo mé zklamání, když mě jednoho rána moji kumpáni opustili s vysvětlením, že si jdou za závěs „ukázat zvonečky“. I čekala jsem trpělivě, po chvíli už mě však nebavilo jezdit si s autíčky sama a vydala jsem se k tajemnému závěsu a potichu poslouchala slíbené cinkání pravidelně ohlašující příchod Ježíška. A nic. Rozhodla jsem se tedy vzít spravedlnost do svých čtyřletých ruček a Radimkovi s Honzíkem k přivolání Ježíška trochu pomoci. Jaké bylo mé překvapení, když jsem spatřila jiné zvonečky, než jsem předpokládala, netřeba vysvětlovat. I přesunula se na pár budoucích let má láska od čtyř kol ke dvěma.
Bylo mi pět let, když moji rodiče usoudili, že již svou hyperaktivní dceru nemohou chránit před téměř jistým úrazem tím, že jí budou ke kolu montovat pomocná kolečka. Tak se tedy stalo, že mi jednoho dne pyšný tatínek kolečka odmontoval a posadil mě poprvé na vratké dětské kolo. Žádný otřes mozku se nečekaně nekonal, očividně toužíc po infarktu svých rodičů jsem se však již brzy proháněla po rozkopané ulici plné hlubokých příkopů sloužících k položení telekomunikačních kabelů. Silnice se časem upravila a k mým divokým jízdám tam a zpět se počali přidávat chlapci z okolních ulic. Tu se v pětileté hlavince zrodil nápad pořádat závody. Nový rituál ovšem nevznikl, chlapce brzy přestalo bavit prohrávat s malou copatou holkou, která tak kličkovala, že ji zkrátka nebylo možno předjet, a počali se jeden po druhém odebírat zpět na pískoviště. I přesunula se na pár budoucích let má láska od dvou kol ke čtyřem.
Bylo mi šest let, když mě za odměnu tatínek u sebe v kanceláři poprvé posadil na klín a pustil mi počítač. Vyjukaná školačka koulela očima a hledala myš s ocáskem. Moudrý tatínek se rozhodl naučit ji používat šipky a pustil jí závodničky na okruhu formule jedna. To bylo něco pro ni, výskla. A dalších pár let dělala tatínkovi jen a jen radost, aby ji opět pustil „zahrát si auta, tati!“
Bylo mi dvanáct, když se mým nelepším kamarádem stal mladší bratr. Projevilo se to mimo jiné tak, že jsem si namísto dívčích časopisů četla autobild, autocar a automoto, namísto Miss ČR jsem sledovala Auto roku, a namísto s barbínami jsem si hrála s kvartetem plným kubatur, objemů, zrychlení a spotřeby na 100 km. Po čase mi však kola na papíře či na obrazovce přestala stačit a zatoužila jsem opět po pořádném závodu. I přesunula se na pár budoucích let má láska od čtyř kol ke dvěma.
Bylo mi dvacet let, když jsem usoudila, že rychlá jízda na kole mě již neuspokojuje. Rozhodla jsem se získat řidičské oprávnění. Těžko říct, zda si mě na pravidelné jízdy vybral sám ředitel autoškoly jen proto, že se chtěl pojistit, abych mu svou zbrklostí nezdemolovala auto již první den, anebo proto, že chtěl po večerech chlapy v hospodě bavit historkou, kterak jeho okatá svěřenkyně asi při sedmé jízdě dupla na nejrušnější křižovatce v okrese místo na brzdu na plyn. Přesto jsem se nenechala odradit, a přesvědčila pana instruktora i zkušebního komisaře o svých ehm kvalitách.
I bojovala jsem následující roky se svými závodnickými vášněmi statečně. Jednou více, mnohokrát však mnohem méně úspěšně. Bylo tomu jednoho mrazivého večera, kdy jsem rozrušená z nepříliš optimistické lékařské diagnózy sedla za volant auta vybaveného naprostým zbytkem benzínu a vydala se obdarovat nešťastným výrazem dobrou přítelkyni do vedlejší vesnice. Že mi těch několik málo koní pod rukama neustále chcípalo, nebyla žádná novinka, a že jsem se nemohla vyškrábat hned do prvního kopce, jsem přičítala téměř nulové hladině benzínu. Smrad deseti tun spálené gumy jsem však ucítila až v cílové zastávce a ve chvíli, kdy jsem při parkování chtěla zatáhnout – zataženou ruční brzdu.
Nikdy jsem nebyla tím typem ženy, které by k životu stačilo uklidit, uvařit, upravit se a čekat na svého muže (nic proti takovým). Existuje však ještě mnoho rolí, kterých se ve prospěch mužů opravdu ráda vzdám – a jednou z nich je ta za volantem.
