Ta dnešní mládež, to za nás nebylo! My jsme takoví nebyli! A úctu jsme měli, všeho jsme si vážili! Kam to spěje dneska ten svět.. Řekla starší dáma předtím, než mi podkopla nohy, aby se dostala dřív k balíčku zlevněného cukru.
Jako dítě z maloměstské učitelské rodiny jsem měla poměrně striktní výchovu. Inu, možná by se spíš patřilo napsat drezúru. Maminka mi velice efektivním způsobem vštěpovala, kterak jí neudělat ostudu a naopak se stát výkladní skříní šťastné, spokojené a hlavně slušné rodiny. Jakkoli jsem si v pubertě prošla obdobími vzdoru, nihilismu i jiných fází nezavdávajících mnoho příležitostí k závistivým řečem sousedů, některým základním morálním návykům jsem zůstala za všech okolností bezvýhradně věrná.
Stalo se to v šalině. A asi čtyřikrát. Bělovlasá šarmantní dáma s roztřepanými koleny a kabelkou ze skříně mé babičky, charismatický pán s hůlkou a vráskami na čele vzbuzujícími více soucitu než sentimentu. Slušně vychované děvče, jakkoli obtěžkáno mnoha kily učebnic, sešitů a jiných studijních pomůcek způsobivších již ve dvaceti letech hospitalizaci z důvodu selhání páteře, v mžiku a bez mrknutí oka vyskočí, upřímně se usměje a nabídne své vymodlené místo v přeplněném voze. Kabelka přistála na mém rameni a hůlka na mém lýtku. „Co si to dovolujete, ještě nejsem tak stará, jak si myslíte!“ Au. Na mé místo si sedl muž. Čtyřicátník. No, asi měl taky problém s páteří.
Stalo se to v práci. Ve fabrice. Padesátiletá žena svěžího vzhledu s na první pohled nákladnými kosmetickými úpravami zevnějšku si dopřávala oběd od dovozce krabičkové diety, zatímco ostatní uštipovali své rohlíky se salámem. „Ten dnešní režim, to je hrozný, už bych chtěla do důchodu! Dřív bylo dobře, teď už bych si mohla sedět doma. Takhle půjdu snad až v šedesáti!“ Vylévala si srdce kolegyním závistivě šilhajícím po jejím tuňákovém salátu. „No, to já se důchodu s největší pravděpodobností ani nedožiju,“ nechala jsem se ke zděšení soudružek kolegyň slyšet. „To je dobře, musíte na nás makat! Mladý se dneska nic nesnaží, pěkně každej den přesčasy na vás, ať z vás aspoň něco máme!“ Spolkla jsem sousto svého rohlíku se salámem a vrátila se zpátky do práce. Po níž jsem se z teplákovky převlékla do kostýmku po matce a běžela na další šichtu. Zadarmo se bít v mužském světě práva jen za příležitost, abych se později mohla bít každý den až do smrti.
Stalo se to úplně nenápadně. A zase v šalině. I posadila jsem své mladé a pečlivě zhuntované tělo po několika minutách vizuálního oťukávání potencionálních seduchtivých cestujících na poslední volnou sedačku ve voze. Vedle postarší ženy po mé pravici vtíravým způsobem připomínající dámu s holuby alias dobrosrdečnou hrdinku z jednoho z dílů kultovního filmu Sám doma. S nemalým překvapením a ještě větším zhnusením jsem po několika sekundách vyskočila snažíc se vsugerovat si teorii o odlišném než předpokládaném původu promočení osudné sedačky. V potu intenzivní sugesce jsem ani nezaregistrovala dámu v letech přistoupivší na další zastávce a explicitně vyjádřivší touhu po usazení se na místě činu. Z nepřítomnosti mě však probral hbitý zákrok holubí ženy. „Pani néé, tam si nesedejte, to je počůraný!“ Krve by se ve mně nedořezal. V tu chvíli nesnadno hledanými zbytky zdvořilosti jsem se zřejmě zase ne natolik dobrosrdečné hrdinky otázala, proč nevarovala před okamžikem hrůzy i mě. Odpověď mě však zastihla nepřipravenou. „Vy ste přece mladá. Běžte si stěžovat řidičovi.“ Au.
Vážně jste takoví nebyli? To je škoda. Možná by teď z nás i přes rozdíl dvou generací byli přátelé.
