Ema má mámu. Máma má mísu. My máme Vávru. Vávra má stříbro. „A tak krásné oči!“ křičí na mě přes sociální síť právě se beznadějně zamilujíc kamarádka. Vávra má štěstí. Anebo spíš smůlu?
Nepletu-li se, málokteré ocenění znamená pro sportovce tolik jako olympijská medaile. „Bramborová je krásná, ta jediná nám chyběla do sbírky!“ vykřikoval rozčileně trenér po (ne)čekaném zklamání v režii Kateřiny Emmons. Ale bronzová by byla lepší, nemyslíte, pane trenére? Emmou měla smůlu.
Vávra, jak se kanoistovi Hradilkovi díky jeho křestnímu jménu Vavřinec přezdívá, na ten legendární kus kovu s logem pěti propletených kruhů dosáhl. Sebejistým výkonem si na obtížné vodě londýnského kanálu vyjel druhý nejrychlejší čas a ukončil tak nepříjemné medailové vakuum české olympijské výpravy. Měl štěstí.
Natahoval se dokonce po olympijském zlatě, nechal jej však těsně viset ve vzduchu – lépe řečeno na krku svého italského dosud dobrého přítele (a přátelé si úspěch přejí, že?). Musel sklonit hlavu před lepším a pokorně se spokojit se stříbrem. Měl smůlu.
„Ba ne, smůlu měli všichni ti, kdo neviděli ten okouzlující úsměv a hru všech svalů na jeho dokonalém těle,“ rozplývala se již zmíněná oběť touhy. „Tu obrovskou sílu a vůli, se kterou vybojoval medaili,“ spěchá se svou troškou do mlýna i zástupce drsného pohlaví. „Sláva, konečně! To jméno sice vůbec neznám, ale musel být výborný. Díky za medaili!“ vyskočila od rozečtené detektivky i moje skeptická maminka. Nečekalo se na Godota, přišel Vávra. Ukončil tuzemský medailový půst a podmanil si fanoušky. Měl štěstí.
Umučený klerik Svatý Vavřinec promine, je třeba uvolnit místo jinému jmenovci vysvěcenému namísto Říma v Londýně (nebylo to naposledy za Jindřicha VIII., co Britové podráždili Vatikán).
My máme modlu. My máme Vávru. Vávra má stříbro. Vávra je zlatý.
