Ačkoli hrdá pivařka, pronikla jsem před jistou dobou poněkud nebezpečně blízko kouzlu dobrého vína. Začalo to nevinně. Vztahem s milým chlapcem ze znojemské vinařské rodiny. Přestože vlastnící vinohrad, z koupených vín preferující ještěrkou zdobenou v rodném městě sídlící jistou akciovou společnost. Perspektivní vztah s oním džentlmenem je již minulostí, předem zatracovaný vztah s nápojem vyrobeným z vinné révy však nabral nový impuls. Včera večer.
K práci Inspiraci hledající, přitom ideálně vychlazený famózně hořký pivní mok vychutnávající, obdržela jsem pozvání na opulentní večer naplněný degustací vína. I jala jsem se provětrat již od promoce odpočívající malé černé a být nevěrná. Pivu.
V hlavní roli osm vzorků toho nejlepšího z poctivého jihomoravského vína. Ve vedlejší roli dva šedovlasí sympaťáci kochající se samotným pohledem na po sklenici stékající slzy vína stejně (ne-li více) jako na bohyni Afrodité. Produkce, neboli které jméno že se to skvělo na etiketách ochutnaných lahvinek? Ehm, ona nejmenovaná akciová společnost zřejmě opravdu měla v mém životě jistou roli sehrát.
Nabízí se pesimistická otázka, zda není jistější věřit ve vztah alkoholický namísto vztahu mileneckému. Nejspíš nyní některé čtenáře (nebo spíše čtenářky?) zklamu, ale mou odpovědí je jasné ne. Jistota bez výjimky se po určitém zkonzumovaném množství dostavujícího alkoholického opojení nemůže být nikdy srovnatelnou konkurencí pro nejisté, ovšem přes všechny útrapy za to stojící, pokušení. Mužské, nikoli alkoholické.
A tak jsem zažila ohromně příjemné chvíle s osmi vzorky výborného znojemského vína. Zřejmě pro to, abych na oné degustační události roku znovu potkala muže, který stál na samém začátku mé cesty tam. A abych se opět přesvědčila o tom, příjemné pocity navozené pivem, vínem, ani jinými tekutými stimulanty se nikdy nemohou přiblížit intenzitě pokušení a konečnému výsledku z vychutnání prožitku blízkosti nikoli toho správného alkoholu, nýbrž i té nesprávné lidské bytosti.
