Před pětačtyřiceti lety jsem byla v noci z dvacátého na jednadvacátého srpna na houbách. Letošní rok houbám nepřeje, tu stejnou noc jsem tedy strávila v posteli. Z ní se mě však o půl šesté ráno jala vehementně vyhnat moje bytná. Nedopatřením vstala o hodinu dříve (jak se to proboha může stát?) a plna hrůzy, že jsem zaspala do práce, vtrhla mi s vyděšeným křikem do pokoje.
I vzepjala jsem se na posteli do pozoru jako luk a v polospánku valila vytřeštěné oči. „Tanky!“ napadlo mě jako první, „už jsou tu!“ Těžko říct, kdo byl v tu chvíli vyplašenější. Zda má do nešťastné československé historie se pohrouživší mysl, či ta nebohá ve dveřích stojící žena, jež se z mých úst právě dozvěděla, že historie se opakuje.
K tomu, aby se již neopakovala, nestačí pouze brzy vstávat a denně chodit včas do práce, ale je třeba naučit se nést zodpovědnost. Často si v souvislosti s přemítáním o minulosti a budoucnosti Češství vzpomenu na zesnulého prezidenta Havla, jehož slova z projevu před americkým Kongresem by se měli Češi učit nazpaměť. Nejsem žádný Havlovec, Pravdoláskař a nezapadám ani do jiné z dnes tak moderně pojmenovávaných škatulek, prvnímu prezidentu České republiky se však nedal upřít nikoli bezvýznamný smysl pro politickou morálku a kulturu, jejichž základním předpokladem je schopnost sebereflexe a sebezodpovědnosti.
Co Čech, to politik, nechal se před několika dny slyšet jeden úspěšný český televizní moderátor. Tedy Češi, politici, učte se z minulosti a dívejte se zodpovědně do budoucnosti. Nechme se překvapit, zda úterní rozpuštění Poslanecké sněmovny bylo jedním z těch zodpovědných kroků. Zatím však vše nasvědčuje tomu, že jde pouze o další kapitolu z do sebe zahleděné a sebedestrukční reality show s názvem Kdo si nepodřeže větěv, prohrává aneb Hurá zpět do minulosti.
