Není tomu dlouho, co mě pracovní povinnosti zavály na koncert jedné nejmenované nizozemské kapely. Když říkám nejmenované, mám k tomu své důvody – zaprvé nejsem schopna vyslovit její jméno, aniž bych si zauzlovala jazyk, zadruhé nejsem schopna zaškatulkovat styl její hudební produkce, zatřetí nejsem schopna zapomenout na emoce, které ve mně sedmdesáti minutový výlet do Holandska nenávratně zanechal.
Jako aktivní konzumentka i producentka jazzu a blues jsem zcela srozuměna s nevyčíslitelnou hodnotou improvizace. Jako milovnice klasického rock´n´rollu jsem zase kompletně obeznámena s kouzlem záblesků spontánní extáze. Díky mladší sestře umím vymačkat čerstvou šťávu z dužiny popu, díky té starší občas najdu zatoulanou intenzitu i v trance. Bratr mě naučil zaposlouchat se do nikoli vždy nesmyslných textů hip hopu a děda mi před spaním hrával úryvky ze svých vlastních smyčcových symfonií. Přiznám se, můj škraloup na hudebním poli tkví v mnou doposud neprobádané, a, možná neprávem, opomíjené oblasti tvrdého rocku.
Účelem právě popsaného nechutně chvástajícího se výčtu mých posluchačských schopností bylo nastínit mou toleranci k téměř všem hudebním žánrům. Tolerance je hezká věc, takové moderní zaklínadlo. Ovšem i ona by měla mít, a hlavně znát, své meze. Já se u pomyslné meze ocitla obklopena v extázi skákajícími holandskými důchodci a důchodkyněmi, jejichž pestrobarevné sukně se zvedaly až vysoko nad jejich nikoli nejmladší, avšak nizozemským vývozním artiklem posilněná, kolena. Bez jakéhokoli varování jsem se náhle nacházela kdesi mezi rytmy trestně splašené a neudýchatelné brazilské samby, jež se někde na první třetině cesty násilně střetla s konzervativním židovským klezmerem a přibližně v půli se neúspěšně vydala nebezpečnou cestu vstříc balkánskému sudu prachu.
Židovská půlka mých kořenů nevěděla, zda křičet, nebo se smát. Ta českomoravská nevěděla, zda se vydat na pivo rovnou, nebo až za pět minut.
Nikam jsem se nevydala. Na pódium totiž vyběhl ze solárního studia si odskočivší a v upnuté, hráškově zelené, hruď odhalující košili čepýřivší se zpěvák, který se za doprovodu prapodivných tanečních kreací jal svým zpěvem publiku servírovat holandské recepty. Pejsek a kočička zkrátka opět jednou vařili svůj dort a kdo jej ochutnal, tomu se udělalo špatně. Ovšem nebýt nepovedených dortů...Josef Čapek by neměl o čem psát a my se neměli čemu smát.
